Narozeninový poník a roztomile rozespaloučcí Velšani

Zdraví vás český poník! Sice už jsem pár dní doma, ale ještě jsem neměla skoro žádný kafe. Zato jsem si koupila kvalitní černý čaj a leju si do něj mlíko jak zběsilá. A v obchodě jsem pokukovala po čedaru, protože se bojím, že eidam mě zabije. Divné věci dějí se...

Ještě před tím, než začnu bilancovat a vzpomínat, musím ještě dovyprávět svůj velšský příbeh! 

Narozeniny jsem měla sice už před víc než týdnem, ale to mi nebrání v tom, abych vám tu infantilní jízdu popsala. 

Stává se mi to každý rok víc a víc. Čím jsem starší, tím víc přemýšlím, kde jsem a kam směřuju, co jsem udělala dobře a co jsem mohla stihnout a nestihla. A to pak mám potřebu dělat věci, který by spíš ocenily děti, který jsou tak o dvacet let mladší, než já. ALE... já si je neskutečně užívám! Protože bejt ujetej poník je milionkrát lepší, než nudná vystresovaná blondýna. :D 

Občas to prostě chce nasadit si fialovou korunku a říct si, že dneska je možný všechno, protože jsi princezna. A pak jít na kolotoč a vybrat si šílenou zebru a přemluvit svojí jinaknemocšílenou mamku, aby šla taky. Vo tom to prostě je. Vím, že na svoje narozeniny nebudu dělat normální věci. Asi nikdy. A vím, že mám okolo sebe lidi, kteří mě v tom budou podporovat. Jako třeba mojí nesmrtelnou bakalářskou partu, která tajně vysondovala adresu a poslala mi mou nejstupidnější fotku spolu s voucherem na únikovku. Nebo Sandru s Lindou, který mi nahrály super narozeninový video. Nebo někoho, kdo mi zahraje narozeninovou písničku na kytaru po Skypu a hrozně krásně mě tím překvapí. :) A taky vás všechny, kteří jste si našli čas na to napsat mi. A za to vám všem patří jeden obrovskej

     DÍK 

(větší už to nešlo, sorry). 

Ok, toto je konec sentimentální části příspěvku. Jedeme dál! Poslední dva týdny v Cardiffu jsem většinou stříhala a točila... a pak zas točila a stříhala. A ve volných chvílích se snažila najít energii na prozkoumání věcí, co jsem nestihla. :) A ještě jsem dokupovala dárečky. Ve finále jsem to asi trochu přehnala a musela jsem se hodně modlit a snažit, abych se vešla do limitu dvaceti kilo na letišti. :D 

Při natáčení portfolia jsme se Sarou šly pořizovat záběry ven, kde dost lilo. Bylo to vtipný, protože pláštěnka, kterou nám přibalili ke kameře, se určitě perfektně hodila na všechny typy kamery, kromě toho našeho. :D Takže to vypadalo ve finále asi nějak takhle: 

Musela být sranda koukat na dva dementy, co běhali po parkovišti s deštníkem nad kamerou a řvali: Protect the king! (Jo, to jsme opravdu dělaly. Nesuďte nás.) Takže prosím vás, kdybyste chtěli točit v dešti, dejte mi vědět. Jsem na to teď děsnej expetrt. :D Ale záběry jsme měly hezký... Škoda, že jsme nezrealizovaly nápad dát do videa na vteřinu kraťoučký záběr toho hovínka na chodníku. Zajímalo by mě, jak by se na to tvářili naši učitelé. 

Po sériích natáčení, kdy jsem už byla napruzená z neustálých rozhovorů s cizími lidmi a točení baráků a věcí z různých úhlů, jsem si řekla, že na poslední newsday budu velkej producent. To v praxi znamená, že buzeruješ lidi, aby dokončili práci včas a zároveň se tváříš důležitě. V naší praxi to ale bylo o dost lepší. Nikoho jsem buzerovat nemusela a stihli jsme všechno udělat dost brzo. A náš učitel Craig, kterej to už měl taky dost na háku nám přinesl koláčky! Tedy mince pies (Je v tom rozpatlaný ovoce s kořením a vypadá to jako mletý maso, proto se tomu taky tak říká. Divný, co?). A po škole jsme šli s naším typicky bristkým kamarádem Tomem hrát kulečník. Španělsko vs. zbytek světa. :D 

Svůj poslední den v Cardiffu jsem zahájila skvělou snídaní v kavárně, kde měli úžasný čaje a ještě lepší dorty. Co si budem, Britové to sladký péct moc neumí, ale tihle to fakt vychytali! Zajímalo by mě, v čem tkví jejich tajemství. Doufám, že do toho třeba nepřidávají krev z jednorožce, nebo něco, co je nechutný. Šli jsme tam na devátou ráno, takže když jsem procházela hlavní cardiffskou ulicí, míjela jsem řadu roztomile rozespaloučkých Velšanů, kteří se pomalu chystali otevírat obchody. Britové prostě dřív jak v 9 makat nezačínají. :D 

Federico a jeho full Welsh breakfast

Tomuhle říkám stylová snídaně

Řekni, že to jsou koledníci... 

Z Cardiffu jsem odjížděla v neděli ráno. A odjíždělo se mi těžce. Hlavně proto, že jsem táhla velkej kufr a ještě dva menší bágly. :D Řeknu vám, že dopravit to z Londýna na nádraží, odkud jsem měla jet za mámou do Hertfordu, byl docela boj. Naštěstí mi skoro vždycky někdo pomohl, asi proto, že jsem se tvářila jako raněná srnečka. Skoro celou dobu. A nejvíc když jsem zjistila, že mi ten den zrušili skoro všechny vlaky do Hertfordu. Musela jsem tedy dojet do nějakýho města asi 15 kiláků odtud a počkat na odvoz. Tak jsem si tak říkala, že kdybych dala dohromady (nejen své) zážitky z cestování, byl by z toho super humoristickej román. 

Večer jsme jeli s mámou a jejím přítelem hrát a zpívat koledy do baráku nějakýho týpka, jehož dětem dělala au pair Lucie Borhyová. Ten barák byl dost velkej a plnej vánočních pohlednic, protože jeho manželka je miluje a sbírá. Taky měli dva stromky... a spoustu svařáku. :D Trochu jsem jim tam snižovala věkovej průměr, protože všem bylo... No, docela hodně. Jinak tam byl jen jeden stejně starej kluk, ale ten chudák vyfásnul povinnost všechny obsluhovat, tak jsme si moc nepokecali. Ale potkala jsem jednu hrozně zajímavou a inspirativní ženskou, která mi vychvalovala český artový filmy ze 70. let. Byla skvělá. Akorát jsem nějak zapomněla její jméno. Moc svařáku :/ 

Ráno v den odletu jsem si dala ještě poslední bristký kafe, nakoupila poslední dárečky (který zabraly skoro celej kufr :D) a vydala se zpátky domů. Let mi vůůbec neutíkal, tak moc jsem se těšila. Teď mi teda najíždí poerasmová depka, ale doufám, že ji brzo přeperu! Krásný den všem. :)

Váš český poník. 

Co dělat, když máš motivaci, ale chybí ti time management?

Všechny vás moc zdravím!

Já vím, že vás teď trochu šidím s těma příspěvkama, ale rozhodně se neflákám! Kromě školy pořád píšu na blog Proudly, což je strašně moc super projekt a jsem upřímně ráda, že se na něm můžu podílet, dokonce i tady ve Walesu.

Minulý týden jsem dělala rozhovor s dvěma klukama ze Zlína, kteří si před rokem potřebovali ujasnit, co a jak, a tak vymysleli motivační knihu (možná by se dalo říkat diář, ale ono je to vlastně víc než diář) s názvem Doller, která ze začátku pomáhala zorganizovat si své cíle hlavně jim a jejich kamarádům. Dneska už mají několik tisíc spokojených zákazníků a já jsem se rozhodla, že do toho taky půjdu a příští rok odstartuju s Dollerem v ruce. :) Tak uvidíme, jaký to bude. Časem napíšu nějakou recenzi. ;) A určitě budu přidávat víc zajímavých věcí do téhle rubriky. :)

Kdyby vás zajímal samotný rozhovor další podrobnosti o diáři, můžete se mrknout tady.

Váš poník

via GIPHY

Proč miluju běžící soby

Ahoj všichni!

Po dlouhé době se zase ozývám, abych se s vámi podělila o to, jak se Britové chystají na Vánoce.

Zdá se, že to opravdu berou vážně a nechtějí ponechat nic v náhodě. Tady v Cardiffu máme v centru už skoro měsíc výzdobu- velikánský svítící soby, modrý hvězdy, něco co vypadá jako jalapeňo papričky a stromeček, kterej je tak kontroverzní, že o něm skoro denně píšou na netu. Je to takovej zlatej kužel a objednávali ho prej až z Číny. Začalo to tím, že dorazil pozdějc, než bylo domluvený.
A když dorazil, zjistilo se, že má místo 40 metrů jen 40 stop, takže je o... eee... prostě o dost menší.
A samozřejmě byl nekřesťansky drahej. :D

jalapeňos

Na Vánoce se připravujou i prodejci, firmy jako M&S, Sainsburys nebo H&M už vypustily ultradojemný vánoční reklamy. Ano, řvala jsem u nich jako kůň, a určitě nejsem jediná.

Připravuje se taky naše univerzita. Ve školní jídelně budou servírovat krocana s vánočním pudinkem, po všech kampusech chodí santa a rozdává dárečky a u nás v Atriu začali vařit kafe do tematických kelímků (menší kafe do elfa, větší do santy).






















Jednou z předvánočních akcí byl i sobí běh ve Whitchurch village, což je vlastně takový předměstí Cardiffu. Běžela se jedna míle kolem kostela a všichni na sobě měli trička, sobí parohy, nebo rovnou celý sobí kombinézy. Ta akce byla naprosto perfektní! Měli to do detailu vymakaný, všude byly stánky a jídlem a pitím, okolní obchody a kavárny s hospodama prodloužily otvíračku, nechybělo ani venkovní kino a koncert lokální kapely. A nejlepší bylo, že část výtěžku ze startovnýho šla na charitu. Šla jsem tam dělat reportáž, ale i tak jsem si to děsně užila. Všichni byli moc milí a měli úžasnou náladu. A dostala jsem kafe se svým jménem Až mě to všechno dojalo (zase). Jo, a Whitchurch je krásnej! Miluju Whitchurch. A běhající soby.

krásně osvětlený kostel

 
 A hlavně mi ta skvělá atmosféra úplně zvedla náladu. Víte, nejsem žádná padavka, ale je toho teď hodně a občas se fakt vztekám a jsem z toho všeho vydeptaná. To si přímo žádá akci jako je tahle. :) Škoda, že u nás sobi moc nefrčí, byla by sranda něco takovýho udělat. Ale tak místo sobů můžou bejt třeba různý lesní zvířátka, žejo. :D Docela by mě zajímal takovej jezevec... Nebo divoký prase.

Já bych rozhodně šla za poníka a tvářila se, že ho v lese potkávám úplně běžně.

Tak pa a mějte se!

Váš poník

Knoflíček ze želé néé!

Prosím vás, já chápu, že v Anglii prostě zákonitě často prší, ale takovýhle šoky? To fakt neee!

Stručně a jasně, dlouho tu bylo fakt pěkný počasí, takový to "typicky britský" se ukázalo jen párkrát. A už vím proč! Britský, a hlavně velšský mraky jsou pěkně (ne)vyčůraný. Všechnu tu vodu si hezky šetří, aby pak mohlo pršet třeba tejden v kuse. A to tak, že v některých částech Walesu mají záplavy.

Rozpouštím se... Perníčku, už vím, jak ti je! Tak snad alespoň ten knoflíček ze želé vydrží!

Ehm, ale teď dost o počasí, slíbila jsem, že trochu poreferuju o své víkendové návštěvě Skotska. Jednoduše, Edinburgh je úžasný město! A taky fotogenický, díky svý krásný architektuře. (Jakože jasně, je hodně víc fotogenickejch míst, ale ty jsou mnohem profláklejší než Edinburgh. :P) Tedy, někdy jsem měla vnitřní dilema, protože Skotové očividně nevidí problém v tom udělat z kostela tržnici, nebo hospodu. Takže jsem nevěděla, jestli to obdivovat, nebo ne. Ale furt lepší, než to zbourat.











Většinu času jsem ale dilema neměla a obdivovala jsem panorámata a další super věci. Navštívili jsme Elephant House, což je kavárna, kde Rowlingová napsala první kapitoly Harryho Pottera, taky jsme viděli Voldemortův hrob (přesněji hrob Toma Raddla, který inspiroval Rowlingovou k vytvoření největšího čarodějnýho zmetka všech dob) a sochu jednoho strašně roztomilýho a trochu divnýho pejska. Tenhle malej trouba totiž tolik miloval svýho páníčka, že po jeho smrti strávil 14 let hlídáním jeho hrobu. Každopáně je to dojemný. A taky hezký, že ten pejsek má svou sochu (a ještě je po něm pojmenovaná hospoda hned vedle), u nás se hyperloajálním pejskům pomníčky nestaví.

Je tam! 

Z centra jsme došli do Hollyrood parku, kde nám náš průvodce ukázal nejvyšší bod Edinburghu, Arthur's Seat, a řekl, že kdo chce, může na něj vyšplhat. Tak samozřejmě, že jsem si šplhla. I se svýma novýma kamarádama. A rozhodně to stálo za to. :)

Edinburgh z vejšky

Když se Česká republika potká s Polskem a Norskem ve Skotsku :D

Kromě šplhání a objevování jsem si ještě prošla krásný vánoční trhy a snažila se neumrznout, protože sice nepršelo (Yes!), ale byla děsná kosa. :D Ale Skoti s tím očividně umí žít, protože jsem potkala pár chlapů v podkolenkách a kiltu. Podle mě pod tím museli být hrozně zmrzlí. Zajímalo by mě, jestli Skot může pod kilt nosit trenky. Jestli ne, je to chudák.



Večer nás nahnali na párty do nějakýho divnýho klubu, kde to docela upadalo, tak jsme s mojí polskou kamarádkou Weronikou šly spát brzy. Ale nechala jsem se pomalovat barvičkama, který ve tmě svítily. Bylo to trochu strašidelný, vlastně bych se svým xichtem mohla úspěšně natočit nějakej alternativní skotskej horor. Určitě by z toho byl trhák...

Až budu velká, bude ze mě záporák

V neděli jsem před odjezdem ještě nakoupila nějakej ten alkohol (ale žádnej pro sebe, aww) a pohledy (Slibuju, že je brzy dotyčným pošlu!) a pak jsme si s Weronikou daly čokoládu ve skvělý zebří kavárně a povídaly si o literatře. Vmísil se nám do toho jeden milý skotský pán, který nevěřil tomu, kolik jsme toho přečetly. A to jsme ani nemluvily moc dlouho. Ale byl to takovej hřejivej pocit, jak nám úplně cizí člověk vysekl poklonu. Prostě Edinburgh, místo, kde je všechno nejparádnější. Rozhodně se tam ještě vrátím! Ale v létě.

Tak se mějte a bacha na vaše želé knoflíčky.

Váš poník

PS: Zapomněla jsem se před pár týdny pochlubit, že jsem zvládla svůj první anglickej small talk s postarším pánem (PP), který se přišoural k přechodu a společne jsme čekali na zelenou. Vypadalo to asi nějak takhle:

PP: Dneska je zima, co?
Já: Hi, to jo, trošku...
.
.
.
.
.
(přecházíme)
Já: Tak na shledanou a hezký den.
PP: Nashle!

No, nic světobornýho, ale co už. :D Stejně to je hustý.

Good friends bring hapiness into your life. Great friends bring...

... WINE!

Tenhle týden jsem měla návštěvu! Přijela za mnou Mary, která tu před rokem a půl taky byla na Erasmu. Místo flašky sice přivezla Tutti frutti, Marlenku a Pedra, ale to bylo lepší než to víno, protože víno tady seženu, tohle ne.

Cardiff market

První večer jsme jen tak odpočívaly doma, samozřejmě s pár pintama piva a brambůrkama, následující den jsme pomáhaly Lukášovi kutit velšskou verzi svíčkové (a bylo to děsně dobrý) a odpoledne všichni společně vyrazili na trhy. Tam jsem si dala poprvý něco, čemu se tu říká Welsh cake. Vlastně to nemá s koláčem nic společnýho, je to taková sušenka z těsta, ve který jsou rozinky. Je to trochu přeslazený, ale jinak dobrý. Taky jsem poprvý na Cardiff marketu viděla v sekci s masem zamraženou veverku. Vim, že u nás se veverky pojídaly ve středověku a zdá se, že tady jim ten divnej zvyk vydržel. Bizár, fakt. Šli jsme se podívat taky do Students Union tý druhý univerzity, kam nechodim, ale Lukáš tam pravcuje, tak nás tam provedl. Na to, že zvenku to vypadá jako něco, co postavili komunisti, je to vevnitř dost moderní. Hlavně prostory určený pro studium.Vedení univerzity zřejmě taky počítá i s tím, že jejich studenti se jen neučí, takže umístili do přízemí automat na kondomy, kde si můžeš nabrat kolik chceš úplně zadarmo. Asi zkusím napsat našemu děkanovi v Čechách, ať o něčem podobným popřemýšlí. Zbytek večera by se dal shrnout asi následovně: pražený kaštany, ruský kolo, sevřený půlky, výhled na večerní Cardiff, focení u svítících sobů, hříšně dobrá pizza a mangový pivo v místním pivovaru. Takže za mě paráda!

Pokus o fotku na ruským kole... tohle je ta nejnormálnější. 

Toho soba chci domů! 

V pátek jsem Mary nechala napospas velkoměstu a jejím kamarádům a šla jsem na hodinu Broadcast Journalismu. Měli jsme radio workshop a tak se nějak stalo, že jsem se svou španělskou kamarádkou Sarou byla poslaná do velšského senátu, kde se držely 2 minuty ticha. V Británii se každý rok 11.11. slaví Armistice day (přeložila bych to asi jako Den příměří). Je to oslava dne, kdy byl uzavřen mír, který ukončil 1. světovou válku. Dneska má ten den ale ještě mnohem větší rozměř. Vyjadřuje se úcta vojákům a potažmo všem lidem, kteří padli při službě vlasti. A Britové to berou velmi, velmi vážně. Všichni nosí červené vlčí máky, symbol válečných veteránů, který se zároveň objevuje všude na ulicích. Úplně mě to dostalo, když jsem viděla a cítila tu britskou hrdost a byl pro mě skvělý zážitek potkat se s legionáři. Dělaly jsme se Sarou rozhovor s pánem, co sloužil na různých místech 24 let, potom jsme mluvily s jiným, který zase byl v Afghánistánu a měl na uniformě spoustu vyznamenání. Hned po ceremoniálu jsme sestříhaly krátký klip, který jsme poslaly expres do školy. Když jsme se vrátily do třídy, stříhaly jsme celý odpoledne reportáž. A myslím, že se fakt povedla a jsem na ni hrdá.

Krásná výzdoba před kostelem v centru

Taky mám kytku. :) Ten zvyk se mi líbí.

Samožřejmě jsem tu hrdost musela večer zajíst a zapít. Byla jsem s Mary a jejíma kámošema v jedné z poboček Wetherspoon. Jednoduše řečeno, tyhle restaurace jsou postavené na tom, že servírujou dobrý, kvalitní a na Anglii dost levný jídlo, a že jejich podniky jsou udělaný z různých míst, který předtím bylo všechno možný, jen ne restaurace. My byli v pobočce s názvem The Prince of Wales, která je umístěná v budově, kde původně bylo divadlo. A bylo to tam vidět, nahoře ještě zbyla část hlediště, balkonky, kulisy. Ti z vás, kteří mě znají, ví, že miluju jídlo... a divadlo. Takže na tomhle místě jsem tedy byla logicky štěstím bez sebe. Naneštěstí nemám fotku interiéru, jen toho jídla, protože to bylo v tu chvíli přednější, ale určitě ji dodám později, protože jsem tam rozhodně nebyla naposled. Pak jsme pokračovali do jiné pobočky, kde se ze mě stal outcider. Jo, čtete dobře. To je moje osobní pojmenování pro někoho, kdo se vyndá ze dvou pint cideru a pak je mu z toho blbě ještě celej druhej den. :D

Takový krásný jídlo tam servírujou... Mňam! 

Jo, na kravinky mě užije. A když dělám kravinky, znamená to, že to není tak zlý. Je mi tu dobře, už se docela cítím jako mazák. A to svoje mazáctví jsem právě nejvíc potvrdila v pátek, kdy jsem měla Good English Day, což je den, kdy všem rozumím, a kdy i dobře mluvím.Tak doufám, že těch dnů bude víc.

Tak se mějte a nezmrzněte! A jestli chcete, přijeďte se ohřát do Walesu, je tu pěkně. ;)

Váš poník- outcider. 

PS: Měla jsem anglickej sen! Vlastně mě to děsí, ale na druhou stranu je to docela cool! :D

BBC, ohňostroje a rugby

Ahoj všichni!

Tenhle týden byl obzvláště našlapanej, tak to asi trochu rozepíšu. A budou i obrázky!

Takže. Milý poníčku... teda, deníčku...

V pondělí se tu slavil Halloween... a nebyla škola. Přes den jsem se trochu flákala a pomohla Lukášovi připravit dýňový placky a odpoledne vyrazila na halloweenskou kinder party společně s Lukášem, Markétkou a Tomíkem. Moc dlouho jsme tam nebyli a já byla ráda, když jsme odcházeli, protože narovinu, většina dětí mi prostě připadá asi takhle:
     

malý ďábel

V úterý byl velkej den, do školy dorazil ředitel BBC, aby otevřel novou část univerzitní budovy. A my jako žurnalisti jsme tu akci měli mediálně zajistit a pak o tom každej napsat článek. Pro mě to bylo něco naprosto novýho, takže jsem občas koukala jak lama v obilí. Nakonec jsem udělala nějaký videa a pár fotek. A taky jsem chtěla pomoct jedné slečně, tak jsem jí řekla názor na novou budovu. No a druhej den se to video ocitlo na univerzitním Instagramu. Ups. Kromě toho všehp jsem ještě zvládla být natolik drzá, že mám fotku s Tony Hallem osobně! Bylo to hrozně zajímavý setkání. Měl kolem sebe něco, čemu bych řekla "aura úspěšných". Myšleno v dobrém slova smyslu. Sálala z něj pokora a přívětivost. Řekl mi, že má moc rád Prahu, a když jsem mu pověděla, že jsem z Karlovky, uznale pokýval hlavou, pak mi potřásl rukou a popřál hezký pobyt. Prostě zážitek jako blázen! Škoda, že jsem neměla energii se na něj dojít podívat i večer, když mu na univerzitě udělovali čestný doktorát, ale i tak jsem ráda, že jsem ho viděla aspoň na chvilku. Po ceremoniálu jsem ještě měla školu a pak pokec s Craigem kvůli mýmu dokumentu. Dozvěděla jsem se, že moj britští spolužáci mají dojem, že jsem plachá. Kdyby věděli, jak prořízlou pusu mám, nikdy by je ani nenapadlo o tom uvažovat. :D No nic, nechám je, ať si myslí, co chtějí. Večer, když jsem přišla ze školy, jsem zjistila, že máme novýho psa. Respektive že hlídáme psa Lukášovo známé. Říkala jsem si, že mám psy ráda, takže o bude v pohodě.

důkaz místo slibů

Ve středu jsme jeli na výlet do St. Fagans, což je taková hezká vesnička kousek od Cardifuu. Jelo nás plný auto, kluci houbařili (a nebyli by to oni, kdyby sbírali normální houby) a já hlídala psa. Mezitiím jsem stihla zjistit, že to není pes, ale vůl, a že má grif na to, jak se vyvlíknout z vodítka, což nebylo pár metrů od silnice moc super. Ale i tak, procházka to byla skvělá. A počasí taky vyšlo. 

                                                                                                                 

Ve čtvrtek jsem se naštvala na psa, protože měl v pět ráno boží nápad, že začne štěkat na celej barák. Zbytek dne jsem dávala dohromady článek o úterní události. Dokonce jsem si na jeho publikování založila novej blog, abych vás tu s tím netrápila. Po několika hodinách vztekání a pocitu, že už nikdy v životě nenapíšu smysluplnou větu česky, natož anglicky, jsem to odevzdala. Jeden článek je hotovej, tři zbývají. Hihi.

V pátek ráno jsem poprvý v životě reálně uvažovala o tom, že psí klobásy nejsou zase tak špatnej nápad, protože pes byl sice potichu, ale pro změnu nechal překvápko na podlaze v koupelně. A smrdělo to. :D Ve škole jsme jako každý pátek měli Broadcast Journalism, můj nejoblíbenější předmět, protože se tam učím super věci a jsem tam se super lidma. Učili jsme se, jak má vypaat správná video a rádio reportáž a pak podle toho sestřihat náš materiál z předchozího týdne. No, kdyby to učitelé udělali obráceně a napřed nám to vysvětlili, tak bychom možná i měli dost materiálu. Ale to se nějak vsákne... teda, sestříhá.

V sobotu bylo v ulicích dost rušno, v jeden den se totiž sešly dvě události. Tou první byla Bonfire night nebo taky Guy Fawkes night. Kdysi byl totiž nějakej týpek, co se jmenval Guy Fawkes a zrovna 5. listopadu se rozhodl, že vyhodí do povětří krále Jakuba I. a s ním i pár lordů. No, a nepovedlo se mu to. Víte, jsem blondýna, a proto jsem si vždycky myslela, že Britové oslavujou toho týpka, ale oni ve skutečnosti oslavujou to, že král přežil. Ok, God save the king, ale je to trochu nuda. Každopádně, ať je to jak chce, obličej Guye Fawkese se dost ujal a později se z něj stala maska, kterou používají Anonymous, a kterou můžete vidět ve filmu V jako Vendetta. A každej rok jsou 5. listopadu bristský ulice zaplněný lidma a ohňostrojema. Tou druhou akcí, která připadla na sobotu, byl zápas v rugby. Hrál asiwales proti nevímkomuajemitojedno. Britům, respektive Velšanům to asi moc jedno není. Podle všeho rugby strašně milujou a děsně ho prožívaj. Šla jsem se projít a chtěla jsem najít nějaký vyvýšený místo, odkud uvidím aspoň jeden ohňostroj. Na Cardiffu je super, že skoro všude dojdeš pěšky, protože to není zas tak velký a je to placka. A tady se dostáváme k jádru pudla, Cardiff prostě nemá žáný vyvýšený místo. Nakonec jsem šla do centra, kde jsme měli mít erasmáckou večeři. Nechala jsem se vést hlukem práskajících petard a našla ohňostroj! A očividně i tým rugby hráčů. Všichni měli saka, vypadali jako Brad Pitt před patnácti lety a šli se ubytovat do Hiltonu. Takže jo, asi to byli oni. Ale zpátky k ohňostoji. Velšani asi kromě rugby milují taky ohňostroje, protože jich bylo všude spousta a trvaly děsně dlouho. Dokonce měli v jenom parku i akci, na kterou sis mohl koupit lístky a pak několik hodin sledovat rachejtle. Taky jsem o tom uvažovala, ale nejsem moc mistr dlouhodobýho plánování, mám vždycky stresíček (jakože menší stres) z toho, že mi do plánů něco vleze, takže jsem se rozmýšlela tak dlouho, až ty lístky nebyly. Ale stejně jsem to viděla. Hele:

No, nejsou to úplně profi fotky, ale co byste chtěli s mobilem.







Když jsem se dost vynadívala, šla jsem na náš meetingpoint ke hradu. Večeře byla skvělá, mám spoustu nových kamarádů z Itálie, Kolumbie, Portugalska, Francie a jednu kamarádku z Řecka, která se jmenuje Artemis. Jo, fakt, Artemis! A je krásná a milá a chytrá, takže k ní to jméno sedí. Byla to fakt sranda, na závěr večera kamarád jednoho z Erasmáků předvedl svůj super kouzelnickej trik s kartama. Říkám si, že je škoda, že jsem se k nějaký podobný akci nedokopala dřív. Každopádně jsem ráda, že to vůbec proběhlo. Sice jsem po cestě domů málem umrzla, ale stálo to za to.

Tvářím se blbě, protože mám hlad. 

A v neděli jsem vyspávala a pak jem upekla svůj první Cottage pie! Strašně moc to trvalo, ale bylo to mňam. Začíná se ze mě stávat hospodyňka. :D

No, to by asi pro dnešek stačilo. Mějte se krásně a já se zase přihlásím. :)

Váš poník

Trick or treat!

Z našich sousedů se stali zombíci. A dneska před hospodou seděla skupinka koster. Buď se blíží apokalypsa... nebo Haloween.

Ahoj drazí, doufám že se máte dobře! 

Já, více či méně obstojně, bojuju s podzimní depkou. To máte tak (Ha, pozor, teď přijde velký přiznání!), od jistý doby na mě na podzim padne něco divnýho.Trvá to vždycky maximálně pár týdnů, ale prostě to tam je. Mám dny, kdy je to docela v pohodě a pak dny, kdy se cítím jako kus hovínka na něčí botě- blbě, neatraktivně, otravně. Nikdy nevím, kdy to přijde, ale vždycky si tolik oddechnu když je to pryč. :) Nejsem z toho extra nadšená, ale už jsem se s tím naučila docela pracovat. Co si tak vzpomínám, tak minulý rok jsem divný pocity zaháněla novýma botama na podpatku a úsměvem. Boty na podpatku sice s sebou nemám, ale ten úsměv jo! A teď se na to vykašleme a pojďme si zrekapitulovat celý týden. :) 

V pondělí jsem měla anglickou prezentaaci před celou třídou. A zvládla jsem to a moc u toho nezrudla. A spolužáci se dokonce smáli, takže je to i bavilo! To je jasný, že jsem se pak musela jít odměnit. Dala jsem si velký cappuccino, protože kafe je prostě boží vynález. Je výborný a zahřeje, a to jsme potřebovala, protože v pondělí bylo echt britský počasí- slejvák, zima a vítr. A nějakýho génia napadlo, že ohulí klimatizaci u nás ve škole naplno, takže cokoli co zahřehe bylo nutností. Super na tohle týdnu byla taky hodina akademickýho psaní. jestli si vzpomínáte, adorovala jsem tu minule naši učitelku Helen. No, tak nic se nezměnilo, je pořád skvělá a trpělivá. Pracovali jsme celou hodinu v menších skupinkách, já byla se "svými" Španěly, Sarou a Jeronim a jedním nováčkem z Kypru. A bylo to dost vtipný. Učili jsme se strukturu eseje na různých zajímavých cvičeních, takže moje předpoklady, že tyhle hodiny budou nuda, jsou naprosto zcestný. Zajímavej byl i pátek, kdy jsme s kurzem Broadcast Journalismu jeli na Barry Island natáčet reportáže. Tady v Anglii to funguje tak, že se všechno učíte za pochodu.Takže nám prostě jen řekli, ať natočíme dost materiálu, abychom to příští týden zvládli sestříhat do reportáže a čau.Vlastně to byla docela sranda, během natáčení, poté, co jsem absolvovala jedno krátké interview a neohroženě se pokoušela mluvit do kamery, moji erasmoví spolužáci nabyli naprosto mylného dojmu, že mi to fakt jde. Takže moje taktika "usmívej se a tvař se, že ses narodila s mikrofonem v ruce" očividně zabírá! Ha! Ale zase třeba s kamerou to neumím vůbec, ještě že máme Saru a Federica, dva kamerový experty. Prostě dělba práce u nás fakt funguje. 

Jsem na pláži, juhů! příšte jedu na Erasmus v létě. :D 

No a víkend? Představte si, že se v sobotu ráno vzbudíte, jdete si udělat snídani a dole je mega party, která jede od pátečního odpoledne a jen tak neskončí. Takže k ovesný kaši s ovocem jsem dostala asi tři panáky vodky s příchutí manga, což je nadmíru odporný pití. Jestli existuje peklo, určitě tam servírujou tenhle dryák po litrech. Eh, fuj. Takže se stalo, že jsem v jednu odpoledne došla do svýho pokoje a tam totálně vytuhla. A pak se v průběhu dne více či méně zapojovala do tý divočiny, co dole probíhala. 

Jsem Hermiona!

V neděli jsem se rozhodla, že si udělám procházku, protože mám pocit, že tu maličko kynu. Rozhodla jsem se, že se půjdu znovu podívat na Cardiff Bay, protože se mi tam minule moc líbilo. Byla z toho skvělá tříhodinová procházka. Pořídila jsem si mapu Cardiffu, která je trochu k ničemu, ale má krásný obrázky! A taky jsem udělala pár záběrů úchylných Halloweenských dekorací, tak se mrkněte a mějte se hezky. 

Váš poník

PS: Jo a nedepkujte prosím vás. Není to zdravý ani užitečný. :P

To místo má prostě něco do sebe... 

Slovutná mapa s hezkýma obrázkama

Štamgasti, nejspíš

Obří pavouk z balonků s děsivým výrazem

Naši sousedi se vybarvili

Marmite králem...

... aneb věci, co nepochopím na Anglii.

Ahoj, tady je zase váš poník se snahou napravit svou mediální strategii, kterou hned první týden úspěšně bojkotuje. :D

Víte co, Anglie je více méně pořád Evropa (a chvilku ještě bude, i po Brexitu), ale stejně tu jsou některý věci, který prostě nepochopím.

Tak třeba:

• Noviny. Začínám mít podezření, že v Anglii asi není moc důležitý, co do novin napíšete, hlavně, že jsou velký. Mají tu dva formáty. Tabloids (větší) a broadsheets (ještě větší). S obojíma byste buď mohli vytapetovat menší pokoj, nebo někoho ošklivě zranit. 

• Inches, pints, yards, miles a další nesmyslný jednotky. Britové se asi potřebují za každou cenu odlišovat. Řekli si, že centimetry, litry a kilometry jsou nuda.Vzali půl litru, zeptali se Chucka Norrise na poslední tři čísla pí, to dali za desetinnou čárku, et voilá... pinta byla na světě! A podobně to udělali se vším.
• Zásuvky. Protě furt všude musíte nosit evropskej adaptér.
• Drobný. Tolik hodnot, barev, velikostí a tvarů, že mi několik týdnů trvalo, než jsem se v tom zorientovala. :D Největší pruda je nekonečná záplava jednopencovek, co vám oxiduje v peněžence. Ale když víte jak na to, dá se toho zbavit. Ha!
• Plastovvý bankovky. Zatím se to týká jen pětilibrovek. Zkrátka se pomalu, ale jistě dostávají do oběhu plastový bankovky. Nenamočíš je, neroztrhneš je, zmačkat nejdou... podle mě by přežily i apokalypsu. A na zadní straně je Churchill! 

• Díry v sáčcích... a nákupních taškách. Prostě tam mají takový malý pravidelný otvůrky. Jako já to chápu, že zelenina a ovoce potřebujou dejchat, ale co když si koupíš třeba párátka a po cestě se ti do tý tašky rozsypou, aha? Hotová pohroma!
• Britové se omlouvají. Pořád! Když do tebe vrazí, když ti překáží v cestě, když jim ty překážíš v cestě... prostě kdykoli. Podle mě by se po čase začali omlouvat i za globální oteplování. Na jednu stranu je to hrozně milý, na tu druhou vám to jako Čechovi, který je připravený na to, že se mu skoro nikdo neomluví, prostě připadá divný.
• Jí, ale netloustnou. Teda ne všichni, ale řada z nich jo! Kolikrát vidím svoje spolužáky svačit chipsy... a stejně jsou hubení. A já se na ty chipsy jen podívám a už mám půl kila nahoře. oni v tom asi holt umí líp chodit. :D
• MARMITE. Prostě ho furt nepobírám. A prostě si ho koupím, abych zjistila, jestli jsem milovník, nebo hejtr. uvidíme, kdo s koho! 

Mějte se hezky. 

Váš poník