Jak jsem to nejspíš (ne)podělala

Varování! Následující příspěvek obsahuje sprostá slova a může způsobovat nechutenství.

Ááno, jsem sprostá. Úplně to nekoresponduje s mojí image křehký dámy, ale i křehká dáma to občas nedává tak noblesně, jak by si představovala.

Tenhle příspěvek datlím v tramvaji. Jedu na poradu do Médiáře, abych jim řekla, že neberu práci, o kterou jsem se ještě před týdnem hrozně zajímala. Proč to dělám? Vlastně ani nevim. Všechny věci okolo mě i ve mně se teď dějou nějak rychle a zběsile.

Když jsem se oklepala z popříjezdový depky, řekla jsem si, že bych si mohla najít ještě jednu práci. Asi mě poháněla vidina vyššího společenskýho kreditu a taky platu, co si budem povídat. Když moje spolužačka Zuzka vyvěsila na Facebook nabídku, že hledají někoho do Médiáře, řekla jsem si, že to je úplně úžasný. A že to chci. Ondřeje Austa považuju za velkýho mediálního guru a navíc bych pracovala i se Zuzkou, kterou znám, a která je mi sympatická.

Pohovor proběhl v klidu, bylo to takový víceméně formální, protože Zuzka mě tam očividně chtěla a Ondřej nebyl proti. Byla jsem hyperspokojená a hyperpyšná na svoji poloautistickou existenci, která spřádala megalomanský plány, jak bude elegantně kloubit dvě práce se školou, autoškolou, psaním diplomky a kontaktem s rodinou a dalšíma lidma, bez kterých se neobejde.

No a pak to přišlo. První zkušební den. Den, během kterýho jsem si začala připadat jako totální loser, kterej si na sebe upletl tlustej bič a vytrvale ho půjčuje různejm lidem, aby ho mlátili hlava nehlava. Prostě to byl průser. Svoje ne úplně sluníčkový pocity jsem vyblila na spoustu lidí. Pak jsem se ožrala. Pak jsem zavolala tátovi a poprosila ho o radu do života a ujištění, že mě nevydědí, když mi bude muset ještě chvíli posílat nějaký finance, protože nejsem schopná se uživit. Někde mezi tím jsem stihla i přemýšlet a s ohledem na svou fyzickou bolest (která se už měsíc hlásí o slovo a je navíc nebezpečně blízko srdce) jsem si řekla, že je sice krásný se ohánět tím, co všechno zvládám, ale že infarkt ve čtyřiadvaceti zas tak krásnej není.

Nosim teď nebezpečně často na krku atrapu obraceče času, kterej mi dala moje skvělá kamarádka Lucka. Mám ještě jednu skvělou kamarádku, Karolínu. Ta mi zase dává přímý rady, který sice na první dobrou nepobírám, ale napodruhý mě efektně profacknou a já si pak uvědomim, že ta holka měla sakra pravdu.Vlastně mám ještě mnohem víc skvělejch kamarádek a kamarádů, ale tyhle dvě dohromady mě tak nějak napadly.

No, vraťme se zpět od mýho friend listu k tomu obraceči. Sedím teď v kanclu Médiáře a čekám na schůzku. A doufám, že to budu už mít za sebou. Taky doufám, že to pochopí. A že to pochopim i já a nebudu potom mlátit hlavou do stěny a přát si, aby ten obraceč fungoval, a aby to nějak všecko vrátil a bylo to zase v pohodě.

 V tom neskutečným ajfru jsem si uvědomila docela důležitou věc. Že fakt miluju svoji práci pro Proudly. Miluju natáčení, rozhovory a vlastně i takový ty články z nutnosti, co mě při psaní serou, ale pak jsem stejně hrozně ráda, že vyšly. Miluju Báru i Báru, art directorku i šéfredaktorku. A i když mě ta práce momentálně neuživí, prostě jí budu dělat. Tak.

O pár hodin, jednu zázvorovou limonádu a milion nádechů a výdechů později…  

Ondřej mě docela vyzenoval. Takže nepanikařím a tu práci pro Médiář nakonec dělat budu. Děkuju karmě a lidem okolo sebe, protože očividně dost slušně pobíraj ten stres, kterej ze mě musí stříkat na míle daleko. A ještě mě zvládaj mít rádi. Infarkt se odkládá, jdu si vymyslet nějaký superhrdinský jméno, protože tohle bude jízda. 

Tak pa, držte mi palce a nebuďte takový poloautisti jako já. Svět potřebuje nějaký normální lidi. 

Váš Týnoponík 

Pozitivní "vžžm"

Je legrace, že vždycky, když jsem doma a musím pracovat, utíkaj mi myšlenky k blogu. Ale když otevřu blogovací okno, nenapadá mě nic důležtýho, o co bych se mohla podělit.

Takže vám jen tak napíšu, jak si vedu v únoru. Leden totiž nebyl úplně hvězdnej. :D

První únorovou sobotu jsem se takhle probudila a řekla jsem si, že odpočinek je boží věc. A že se začíná dít něco dost správnýho. Sice fakt nevím co, ale věřím svýmu týnoponíkovskému instinktu, že nekecá. Bylo to takový pozitivní... něco. Nedá se na to najít vhodný slovo, ale docela dobře to vystihuje citoslovce "vžžm". Asi. :) Prostě vžžm a všechno bylo o moc hezčí a klidnější.

Zase se vrací stará Týna. S energií minimálně dvou tanků, poháněná kafem a superambicí udělat ze světa (tedy aspoň z toho minimálního prostoru kolem sebe) to nejbombovější místo.

Mám novou spolubydlící, která se mi tak nějak přihodila a myslím, že se mi přihodila dost dobře a ve správnou chvíli. Přibrala jsem si další pracovní projekt a učím se řídit. Existenční krizičky si řeším tím, že se starám o druhý lidi. A citovou bolest jsem zatím zakopala někam dovnitř a řekla si, že teď prostě budu míň přemejšlet a víc pracovat a kamarádit se s lidma, který jsem dlouho neviděla.

Někomu asi budu připadat jako totální magor, někomu jako absolutní hipík a někomu nejspíš jako kouzelnej ufon z jiný planety. A já se mám takhle ráda. :) A mám ráda i vás, svoje kamarády. A pana autoškoláka. A kafe. A kytičky. A tak vůbec.

Pa!
Váš Týnoponík

PS: Na závěr házím momentku ze včerejšího natáčení. Kruhový objezdy pod očima mám teď schválně, aby moje image korespondovala s tím, že se učím řídit. Jo a prosím vás, odteď se na každým přechodu rozhlížejte radši tak pětkrát. Je to čistě pro vaše dobro. :))

"Když tě ostatní kopou do zadku, znamená to, že jsi vepředu."

Tuhle větu bych nechala tesat do kamene. A pod to ještě jednu.

"Na půdě bez hnoje nikdy nic nevyroste."

Oba výroky pronesl na lednové FuckUp Night polskej kněz Zbigniew Czendlik, kterej očividně ví. Spousu věcí.

Jsem v Čechách už víc než měsíc, měla bych tedy asi trochu zhodnotit svůj Erasmus. Udělat malou bilanci.

Nesnáším bilancování. :D Asi hlavně proto, že si říkám, co jsem mohla udělat líp. Ale pak mi dojde, že jsem to vlastně udělala nejlíp, jak jsem mohla. Nemám ho ráda nejspíš i proto, že si vždycky v hlavě napíšu hrozně vtipnej a čtivej článek, kterýmu se vždycky děsně směju, a když ho pak chci hodit do kyberprostoru, jen blbě čumím na obrazovku jak Einstein po lobotomii a nějak mi nejde psát.

Ale tak jo, jdu na to. Můj pobyt by se vlastně dal rozdělit na dvě věci: na ty, co jsem se naučila, a ty, co jsem se nenaučila. Jednoduchý.

Začneme tím, co jsem se nenaučila.
Přenést se přes některý velšský (a všeobecně britský) gastroomyly. Celý tři měsíce jsem hledala ten správnej chleba. Ten, na kterým by chutnaly dobře slaný i sladký věci, kterej by se dal opéct, nerozpadal se a neplesnivěl po dvou dnech. Jo a kterej by chutnal jako chleba. A nestál v přepočtu stovku. Ale cena byla nakonec to poslední, co jsem při svém "Hledání ztraceného pecnu" (Proust by se divil) řešila. Se šunkou to bylo podobný. Britové šunky rádi dochucujou. Ale moc jim to nejde. Nejčastěji tam narazíte na "honey roast". A pak tam cpou třeba "italský koření". A tak různě. Největší sranda byla se sendvičema. To bylo něco jako koupit si stírací los. Buď to byl ve finále jackpot, nebo jsi to hodil do koše. Nic mezi tim. :D
Taky jsem se nenaučila velšsky. Mrzí mě to, ale při tý šílený výslovnosti, kterou mají, se to úplně nedalo. Umím jen pár slov, nejlepší je podle mě CWTCH, což je výraz pro objetí. Já bejt Velšan, tak se asi skoro nikdy neobjímám, protože to zní příšerně (ale zároveň je v tom něco roztomilýho). Hm, to možná vysvětluje tu britskou odměřenost. Aha!
Na mou obhajobu, takhle vypadá název jednoho velšského města:

A co jsem se naučila? 
Kromě takovejch těch praktickejch věcí jako točení, stříhání psaní a namlouvání reportáží a prezentování v angličtině je to řada více či méně důležitých poznatků.
Už vím, že se na sebe můžu skoro ve všem spolehnout- ať už je to nákup jídla a dalších věcí, vyřizování dokumentů, komunikace s lidma nejrůznějších vlastností a přízvuků nebo telefonický vymáhání peněz, který mi záhadně zmizely z účtu a já nevěděla kam. Můj učitel Craig říkal, že když zvládneš odjet na Erasmus, zvládneš cokoli. A měl pravdu.
Jako další věc jsem se naučila, že je to hodně o detailech. Londýn se mi nikdy nijak extrémně moc nelíbil (až na Shakespearův Globe, ten je dokonalej) a z Anglie jsem nebyla moc odvařená. Ale Wales byl moc super. A Skotsko? To mě nadchlo. Někdo by mohl říct, že je to přece všechno jedna země, jeden jazyk a jeden typ lidí. Ale ne, jsou tam drobný rozdíly, který ve výsledku udělají hoodně.
Dál jsem zjistila, že bych ve Walesu zvládla fungovat, žít a užívat si. Ale že by mi tam někdo chyběl. A sice lidi, který mám tady v Čechách. Nebudu zebřadávat do podrobností, ale je to tak.
No a pak je tu jedna zásadní věc.
Došlo mi, že není dobrý vytvářet si nějaký zbytečný domněnky, konspirační teorie a hlavně představy o tom, co mě bude čekat, až dorazím domů. Protože mi to nepřineslo nic moc dobrýho. Vlastně z toho všeho vznikla slušná poerasmová depka. A taky teorie o Hujerovi a pravěké ženě.

Hujer a pravěká žena

Nejsem teď po návratu úplně stoprocentní Týna. Možná jsou ve mně furt trochu zbytky poníka, kterejm vadí, že mám najednou spoustu práce, povinností a úkolů. Trochu mě děsí, jak hrozně moc jsem zničeho nic blízko svý český realitě. Je to takový... jiný, než jsem si naplánovala. Jsem tak trochu plánovací akrobat.Večírky, divadla, návštěvy a různý další akce plánuju ze dne na den, ale důležitý věci si vždyky hrozně dlouho promýšlím a maluju. A pak chci, aby to bylo HNED přesně tak, jak si to vymyslím. A pak jsem zklamaná, když je to úplně jinak. 

Mám představu, že v mý hlavě jsou momentálně dvě postavičky. Hujer a pravěká žena s kyjem (na kyj bacha, kyj je důležitej). Hujer furt prudí, chce, aby bylo všechno správný, pünktlich a neustále kvůli tomu otravuje. Naproti tomu pravěká žena je velmi jednoduchá. Má ráda věci definované. Nic neanalyzuje, jen jedná. Dělá, co cítí, a je to super. Pak je dost jasný, že Hujerovi nerozumí. A Hujer ji upřímně štve. Takže ho velmi často mlátí tím kyjem. 

Mně to připadá srandovní, ale občas je mi maličko ouvej. Analyzuju, paralyzuju (se), kašlu na to, zvedám se, jsem úžasná a mám se úplně nejradši a občas to akorát spadne někam dolů a já jedu od začátku. Ale zlepšuje se to. Čas super hyper Týny přichází! Už se na něj těším. :) 

Mějte se fajn. A kašlete na Hujery. Nepouštějte si je do hlavy. Ani za švestičky ze zahrádky ne, jasný? Beztak nejsou domácí a Hujer je koupil někde v supráči, protože teď v zimě švestky nikde nerostou. 

Posílám slunce. :) 

Váš Týnoponík 

Narozeninový poník a roztomile rozespaloučcí Velšani

Zdraví vás český poník! Sice už jsem pár dní doma, ale ještě jsem neměla skoro žádný kafe. Zato jsem si koupila kvalitní černý čaj a leju si do něj mlíko jak zběsilá. A v obchodě jsem pokukovala po čedaru, protože se bojím, že eidam mě zabije. Divné věci dějí se...

Ještě před tím, než začnu bilancovat a vzpomínat, musím ještě dovyprávět svůj velšský příbeh! 

Narozeniny jsem měla sice už před víc než týdnem, ale to mi nebrání v tom, abych vám tu infantilní jízdu popsala. 

Stává se mi to každý rok víc a víc. Čím jsem starší, tím víc přemýšlím, kde jsem a kam směřuju, co jsem udělala dobře a co jsem mohla stihnout a nestihla. A to pak mám potřebu dělat věci, který by spíš ocenily děti, který jsou tak o dvacet let mladší, než já. ALE... já si je neskutečně užívám! Protože bejt ujetej poník je milionkrát lepší, než nudná vystresovaná blondýna. :D 

Občas to prostě chce nasadit si fialovou korunku a říct si, že dneska je možný všechno, protože jsi princezna. A pak jít na kolotoč a vybrat si šílenou zebru a přemluvit svojí jinaknemocšílenou mamku, aby šla taky. Vo tom to prostě je. Vím, že na svoje narozeniny nebudu dělat normální věci. Asi nikdy. A vím, že mám okolo sebe lidi, kteří mě v tom budou podporovat. Jako třeba mojí nesmrtelnou bakalářskou partu, která tajně vysondovala adresu a poslala mi mou nejstupidnější fotku spolu s voucherem na únikovku. Nebo Sandru s Lindou, který mi nahrály super narozeninový video. Nebo někoho, kdo mi zahraje narozeninovou písničku na kytaru po Skypu a hrozně krásně mě tím překvapí. :) A taky vás všechny, kteří jste si našli čas na to napsat mi. A za to vám všem patří jeden obrovskej

     DÍK 

(větší už to nešlo, sorry). 

Ok, toto je konec sentimentální části příspěvku. Jedeme dál! Poslední dva týdny v Cardiffu jsem většinou stříhala a točila... a pak zas točila a stříhala. A ve volných chvílích se snažila najít energii na prozkoumání věcí, co jsem nestihla. :) A ještě jsem dokupovala dárečky. Ve finále jsem to asi trochu přehnala a musela jsem se hodně modlit a snažit, abych se vešla do limitu dvaceti kilo na letišti. :D 

Při natáčení portfolia jsme se Sarou šly pořizovat záběry ven, kde dost lilo. Bylo to vtipný, protože pláštěnka, kterou nám přibalili ke kameře, se určitě perfektně hodila na všechny typy kamery, kromě toho našeho. :D Takže to vypadalo ve finále asi nějak takhle: 

Musela být sranda koukat na dva dementy, co běhali po parkovišti s deštníkem nad kamerou a řvali: Protect the king! (Jo, to jsme opravdu dělaly. Nesuďte nás.) Takže prosím vás, kdybyste chtěli točit v dešti, dejte mi vědět. Jsem na to teď děsnej expetrt. :D Ale záběry jsme měly hezký... Škoda, že jsme nezrealizovaly nápad dát do videa na vteřinu kraťoučký záběr toho hovínka na chodníku. Zajímalo by mě, jak by se na to tvářili naši učitelé. 

Po sériích natáčení, kdy jsem už byla napruzená z neustálých rozhovorů s cizími lidmi a točení baráků a věcí z různých úhlů, jsem si řekla, že na poslední newsday budu velkej producent. To v praxi znamená, že buzeruješ lidi, aby dokončili práci včas a zároveň se tváříš důležitě. V naší praxi to ale bylo o dost lepší. Nikoho jsem buzerovat nemusela a stihli jsme všechno udělat dost brzo. A náš učitel Craig, kterej to už měl taky dost na háku nám přinesl koláčky! Tedy mince pies (Je v tom rozpatlaný ovoce s kořením a vypadá to jako mletý maso, proto se tomu taky tak říká. Divný, co?). A po škole jsme šli s naším typicky bristkým kamarádem Tomem hrát kulečník. Španělsko vs. zbytek světa. :D 

Svůj poslední den v Cardiffu jsem zahájila skvělou snídaní v kavárně, kde měli úžasný čaje a ještě lepší dorty. Co si budem, Britové to sladký péct moc neumí, ale tihle to fakt vychytali! Zajímalo by mě, v čem tkví jejich tajemství. Doufám, že do toho třeba nepřidávají krev z jednorožce, nebo něco, co je nechutný. Šli jsme tam na devátou ráno, takže když jsem procházela hlavní cardiffskou ulicí, míjela jsem řadu roztomile rozespaloučkých Velšanů, kteří se pomalu chystali otevírat obchody. Britové prostě dřív jak v 9 makat nezačínají. :D 

Federico a jeho full Welsh breakfast

Tomuhle říkám stylová snídaně

Řekni, že to jsou koledníci... 

Z Cardiffu jsem odjížděla v neděli ráno. A odjíždělo se mi těžce. Hlavně proto, že jsem táhla velkej kufr a ještě dva menší bágly. :D Řeknu vám, že dopravit to z Londýna na nádraží, odkud jsem měla jet za mámou do Hertfordu, byl docela boj. Naštěstí mi skoro vždycky někdo pomohl, asi proto, že jsem se tvářila jako raněná srnečka. Skoro celou dobu. A nejvíc když jsem zjistila, že mi ten den zrušili skoro všechny vlaky do Hertfordu. Musela jsem tedy dojet do nějakýho města asi 15 kiláků odtud a počkat na odvoz. Tak jsem si tak říkala, že kdybych dala dohromady (nejen své) zážitky z cestování, byl by z toho super humoristickej román. 

Večer jsme jeli s mámou a jejím přítelem hrát a zpívat koledy do baráku nějakýho týpka, jehož dětem dělala au pair Lucie Borhyová. Ten barák byl dost velkej a plnej vánočních pohlednic, protože jeho manželka je miluje a sbírá. Taky měli dva stromky... a spoustu svařáku. :D Trochu jsem jim tam snižovala věkovej průměr, protože všem bylo... No, docela hodně. Jinak tam byl jen jeden stejně starej kluk, ale ten chudák vyfásnul povinnost všechny obsluhovat, tak jsme si moc nepokecali. Ale potkala jsem jednu hrozně zajímavou a inspirativní ženskou, která mi vychvalovala český artový filmy ze 70. let. Byla skvělá. Akorát jsem nějak zapomněla její jméno. Moc svařáku :/ 

Ráno v den odletu jsem si dala ještě poslední bristký kafe, nakoupila poslední dárečky (který zabraly skoro celej kufr :D) a vydala se zpátky domů. Let mi vůůbec neutíkal, tak moc jsem se těšila. Teď mi teda najíždí poerasmová depka, ale doufám, že ji brzo přeperu! Krásný den všem. :)

Váš český poník. 

Co dělat, když máš motivaci, ale chybí ti time management?

Všechny vás moc zdravím!

Já vím, že vás teď trochu šidím s těma příspěvkama, ale rozhodně se neflákám! Kromě školy pořád píšu na blog Proudly, což je strašně moc super projekt a jsem upřímně ráda, že se na něm můžu podílet, dokonce i tady ve Walesu.

Minulý týden jsem dělala rozhovor s dvěma klukama ze Zlína, kteří si před rokem potřebovali ujasnit, co a jak, a tak vymysleli motivační knihu (možná by se dalo říkat diář, ale ono je to vlastně víc než diář) s názvem Doller, která ze začátku pomáhala zorganizovat si své cíle hlavně jim a jejich kamarádům. Dneska už mají několik tisíc spokojených zákazníků a já jsem se rozhodla, že do toho taky půjdu a příští rok odstartuju s Dollerem v ruce. :) Tak uvidíme, jaký to bude. Časem napíšu nějakou recenzi. ;) A určitě budu přidávat víc zajímavých věcí do téhle rubriky. :)

Kdyby vás zajímal samotný rozhovor další podrobnosti o diáři, můžete se mrknout tady.

Váš poník

via GIPHY

Proč miluju běžící soby

Ahoj všichni!

Po dlouhé době se zase ozývám, abych se s vámi podělila o to, jak se Britové chystají na Vánoce.

Zdá se, že to opravdu berou vážně a nechtějí ponechat nic v náhodě. Tady v Cardiffu máme v centru už skoro měsíc výzdobu- velikánský svítící soby, modrý hvězdy, něco co vypadá jako jalapeňo papričky a stromeček, kterej je tak kontroverzní, že o něm skoro denně píšou na netu. Je to takovej zlatej kužel a objednávali ho prej až z Číny. Začalo to tím, že dorazil pozdějc, než bylo domluvený.
A když dorazil, zjistilo se, že má místo 40 metrů jen 40 stop, takže je o... eee... prostě o dost menší.
A samozřejmě byl nekřesťansky drahej. :D

jalapeňos

Na Vánoce se připravujou i prodejci, firmy jako M&S, Sainsburys nebo H&M už vypustily ultradojemný vánoční reklamy. Ano, řvala jsem u nich jako kůň, a určitě nejsem jediná.

Připravuje se taky naše univerzita. Ve školní jídelně budou servírovat krocana s vánočním pudinkem, po všech kampusech chodí santa a rozdává dárečky a u nás v Atriu začali vařit kafe do tematických kelímků (menší kafe do elfa, větší do santy).






















Jednou z předvánočních akcí byl i sobí běh ve Whitchurch village, což je vlastně takový předměstí Cardiffu. Běžela se jedna míle kolem kostela a všichni na sobě měli trička, sobí parohy, nebo rovnou celý sobí kombinézy. Ta akce byla naprosto perfektní! Měli to do detailu vymakaný, všude byly stánky a jídlem a pitím, okolní obchody a kavárny s hospodama prodloužily otvíračku, nechybělo ani venkovní kino a koncert lokální kapely. A nejlepší bylo, že část výtěžku ze startovnýho šla na charitu. Šla jsem tam dělat reportáž, ale i tak jsem si to děsně užila. Všichni byli moc milí a měli úžasnou náladu. A dostala jsem kafe se svým jménem Až mě to všechno dojalo (zase). Jo, a Whitchurch je krásnej! Miluju Whitchurch. A běhající soby.

krásně osvětlený kostel

 
 A hlavně mi ta skvělá atmosféra úplně zvedla náladu. Víte, nejsem žádná padavka, ale je toho teď hodně a občas se fakt vztekám a jsem z toho všeho vydeptaná. To si přímo žádá akci jako je tahle. :) Škoda, že u nás sobi moc nefrčí, byla by sranda něco takovýho udělat. Ale tak místo sobů můžou bejt třeba různý lesní zvířátka, žejo. :D Docela by mě zajímal takovej jezevec... Nebo divoký prase.

Já bych rozhodně šla za poníka a tvářila se, že ho v lese potkávám úplně běžně.

Tak pa a mějte se!

Váš poník

Knoflíček ze želé néé!

Prosím vás, já chápu, že v Anglii prostě zákonitě často prší, ale takovýhle šoky? To fakt neee!

Stručně a jasně, dlouho tu bylo fakt pěkný počasí, takový to "typicky britský" se ukázalo jen párkrát. A už vím proč! Britský, a hlavně velšský mraky jsou pěkně (ne)vyčůraný. Všechnu tu vodu si hezky šetří, aby pak mohlo pršet třeba tejden v kuse. A to tak, že v některých částech Walesu mají záplavy.

Rozpouštím se... Perníčku, už vím, jak ti je! Tak snad alespoň ten knoflíček ze želé vydrží!

Ehm, ale teď dost o počasí, slíbila jsem, že trochu poreferuju o své víkendové návštěvě Skotska. Jednoduše, Edinburgh je úžasný město! A taky fotogenický, díky svý krásný architektuře. (Jakože jasně, je hodně víc fotogenickejch míst, ale ty jsou mnohem profláklejší než Edinburgh. :P) Tedy, někdy jsem měla vnitřní dilema, protože Skotové očividně nevidí problém v tom udělat z kostela tržnici, nebo hospodu. Takže jsem nevěděla, jestli to obdivovat, nebo ne. Ale furt lepší, než to zbourat.











Většinu času jsem ale dilema neměla a obdivovala jsem panorámata a další super věci. Navštívili jsme Elephant House, což je kavárna, kde Rowlingová napsala první kapitoly Harryho Pottera, taky jsme viděli Voldemortův hrob (přesněji hrob Toma Raddla, který inspiroval Rowlingovou k vytvoření největšího čarodějnýho zmetka všech dob) a sochu jednoho strašně roztomilýho a trochu divnýho pejska. Tenhle malej trouba totiž tolik miloval svýho páníčka, že po jeho smrti strávil 14 let hlídáním jeho hrobu. Každopáně je to dojemný. A taky hezký, že ten pejsek má svou sochu (a ještě je po něm pojmenovaná hospoda hned vedle), u nás se hyperloajálním pejskům pomníčky nestaví.

Je tam! 

Z centra jsme došli do Hollyrood parku, kde nám náš průvodce ukázal nejvyšší bod Edinburghu, Arthur's Seat, a řekl, že kdo chce, může na něj vyšplhat. Tak samozřejmě, že jsem si šplhla. I se svýma novýma kamarádama. A rozhodně to stálo za to. :)

Edinburgh z vejšky

Když se Česká republika potká s Polskem a Norskem ve Skotsku :D

Kromě šplhání a objevování jsem si ještě prošla krásný vánoční trhy a snažila se neumrznout, protože sice nepršelo (Yes!), ale byla děsná kosa. :D Ale Skoti s tím očividně umí žít, protože jsem potkala pár chlapů v podkolenkách a kiltu. Podle mě pod tím museli být hrozně zmrzlí. Zajímalo by mě, jestli Skot může pod kilt nosit trenky. Jestli ne, je to chudák.



Večer nás nahnali na párty do nějakýho divnýho klubu, kde to docela upadalo, tak jsme s mojí polskou kamarádkou Weronikou šly spát brzy. Ale nechala jsem se pomalovat barvičkama, který ve tmě svítily. Bylo to trochu strašidelný, vlastně bych se svým xichtem mohla úspěšně natočit nějakej alternativní skotskej horor. Určitě by z toho byl trhák...

Až budu velká, bude ze mě záporák

V neděli jsem před odjezdem ještě nakoupila nějakej ten alkohol (ale žádnej pro sebe, aww) a pohledy (Slibuju, že je brzy dotyčným pošlu!) a pak jsme si s Weronikou daly čokoládu ve skvělý zebří kavárně a povídaly si o literatře. Vmísil se nám do toho jeden milý skotský pán, který nevěřil tomu, kolik jsme toho přečetly. A to jsme ani nemluvily moc dlouho. Ale byl to takovej hřejivej pocit, jak nám úplně cizí člověk vysekl poklonu. Prostě Edinburgh, místo, kde je všechno nejparádnější. Rozhodně se tam ještě vrátím! Ale v létě.

Tak se mějte a bacha na vaše želé knoflíčky.

Váš poník

PS: Zapomněla jsem se před pár týdny pochlubit, že jsem zvládla svůj první anglickej small talk s postarším pánem (PP), který se přišoural k přechodu a společne jsme čekali na zelenou. Vypadalo to asi nějak takhle:

PP: Dneska je zima, co?
Já: Hi, to jo, trošku...
.
.
.
.
.
(přecházíme)
Já: Tak na shledanou a hezký den.
PP: Nashle!

No, nic světobornýho, ale co už. :D Stejně to je hustý.