"Na půdě bez hnoje nikdy nic nevyroste."Oba výroky pronesl na lednové FuckUp Night polskej kněz Zbigniew Czendlik, kterej očividně ví. Spousu věcí.
Jsem v Čechách už víc než měsíc, měla bych tedy asi trochu zhodnotit svůj Erasmus. Udělat malou bilanci.
Nesnáším bilancování. :D Asi hlavně proto, že si říkám, co jsem mohla udělat líp. Ale pak mi dojde, že jsem to vlastně udělala nejlíp, jak jsem mohla. Nemám ho ráda nejspíš i proto, že si vždycky v hlavě napíšu hrozně vtipnej a čtivej článek, kterýmu se vždycky děsně směju, a když ho pak chci hodit do kyberprostoru, jen blbě čumím na obrazovku jak Einstein po lobotomii a nějak mi nejde psát.
Ale tak jo, jdu na to. Můj pobyt by se vlastně dal rozdělit na dvě věci: na ty, co jsem se naučila, a ty, co jsem se nenaučila. Jednoduchý.
Začneme tím, co jsem se nenaučila.
Přenést se přes některý velšský (a všeobecně britský) gastroomyly. Celý tři měsíce jsem hledala ten správnej chleba. Ten, na kterým by chutnaly dobře slaný i sladký věci, kterej by se dal opéct, nerozpadal se a neplesnivěl po dvou dnech. Jo a kterej by chutnal jako chleba. A nestál v přepočtu stovku. Ale cena byla nakonec to poslední, co jsem při svém "Hledání ztraceného pecnu" (Proust by se divil) řešila. Se šunkou to bylo podobný. Britové šunky rádi dochucujou. Ale moc jim to nejde. Nejčastěji tam narazíte na "honey roast". A pak tam cpou třeba "italský koření". A tak různě. Největší sranda byla se sendvičema. To bylo něco jako koupit si stírací los. Buď to byl ve finále jackpot, nebo jsi to hodil do koše. Nic mezi tim. :D
Taky jsem se nenaučila velšsky. Mrzí mě to, ale při tý šílený výslovnosti, kterou mají, se to úplně nedalo. Umím jen pár slov, nejlepší je podle mě CWTCH, což je výraz pro objetí. Já bejt Velšan, tak se asi skoro nikdy neobjímám, protože to zní příšerně (ale zároveň je v tom něco roztomilýho). Hm, to možná vysvětluje tu britskou odměřenost. Aha!
Na mou obhajobu, takhle vypadá název jednoho velšského města:
A co jsem se naučila?
Kromě takovejch těch praktickejch věcí jako točení, stříhání psaní a namlouvání reportáží a prezentování v angličtině je to řada více či méně důležitých poznatků.
Už vím, že se na sebe můžu skoro ve všem spolehnout- ať už je to nákup jídla a dalších věcí, vyřizování dokumentů, komunikace s lidma nejrůznějších vlastností a přízvuků nebo telefonický vymáhání peněz, který mi záhadně zmizely z účtu a já nevěděla kam. Můj učitel Craig říkal, že když zvládneš odjet na Erasmus, zvládneš cokoli. A měl pravdu.
Jako další věc jsem se naučila, že je to hodně o detailech. Londýn se mi nikdy nijak extrémně moc nelíbil (až na Shakespearův Globe, ten je dokonalej) a z Anglie jsem nebyla moc odvařená. Ale Wales byl moc super. A Skotsko? To mě nadchlo. Někdo by mohl říct, že je to přece všechno jedna země, jeden jazyk a jeden typ lidí. Ale ne, jsou tam drobný rozdíly, který ve výsledku udělají hoodně.
Dál jsem zjistila, že bych ve Walesu zvládla fungovat, žít a užívat si. Ale že by mi tam někdo chyběl. A sice lidi, který mám tady v Čechách. Nebudu zebřadávat do podrobností, ale je to tak.
No a pak je tu jedna zásadní věc.
Došlo mi, že není dobrý vytvářet si nějaký zbytečný domněnky, konspirační teorie a hlavně představy o tom, co mě bude čekat, až dorazím domů. Protože mi to nepřineslo nic moc dobrýho. Vlastně z toho všeho vznikla slušná poerasmová depka. A taky teorie o Hujerovi a pravěké ženě.
Hujer a pravěká žena
Nejsem teď po návratu úplně stoprocentní Týna. Možná jsou ve mně furt trochu zbytky poníka, kterejm vadí, že mám najednou spoustu práce, povinností a úkolů. Trochu mě děsí, jak hrozně moc jsem zničeho nic blízko svý český realitě. Je to takový... jiný, než jsem si naplánovala. Jsem tak trochu plánovací akrobat.Večírky, divadla, návštěvy a různý další akce plánuju ze dne na den, ale důležitý věci si vždyky hrozně dlouho promýšlím a maluju. A pak chci, aby to bylo HNED přesně tak, jak si to vymyslím. A pak jsem zklamaná, když je to úplně jinak.
Mám představu, že v mý hlavě jsou momentálně dvě postavičky. Hujer a pravěká žena s kyjem (na kyj bacha, kyj je důležitej). Hujer furt prudí, chce, aby bylo všechno správný, pünktlich a neustále kvůli tomu otravuje. Naproti tomu pravěká žena je velmi jednoduchá. Má ráda věci definované. Nic neanalyzuje, jen jedná. Dělá, co cítí, a je to super. Pak je dost jasný, že Hujerovi nerozumí. A Hujer ji upřímně štve. Takže ho velmi často mlátí tím kyjem.
Mně to připadá srandovní, ale občas je mi maličko ouvej. Analyzuju, paralyzuju (se), kašlu na to, zvedám se, jsem úžasná a mám se úplně nejradši a občas to akorát spadne někam dolů a já jedu od začátku. Ale zlepšuje se to. Čas super hyper Týny přichází! Už se na něj těším. :)
Mějte se fajn. A kašlete na Hujery. Nepouštějte si je do hlavy. Ani za švestičky ze zahrádky ne, jasný? Beztak nejsou domácí a Hujer je koupil někde v supráči, protože teď v zimě švestky nikde nerostou.
Posílám slunce. :)
Váš Týnoponík
Žádné komentáře:
Okomentovat