Fy Erasmus yn De Cymru, Na čem pracuju, Všechno vostatní

neděle 30. října 2016

Trick or treat!

Z našich sousedů se stali zombíci. A dneska před hospodou seděla skupinka koster. Buď se blíží apokalypsa... nebo Haloween.

Ahoj drazí, doufám že se máte dobře! 

Já, více či méně obstojně, bojuju s podzimní depkou. To máte tak (Ha, pozor, teď přijde velký přiznání!), od jistý doby na mě na podzim padne něco divnýho.Trvá to vždycky maximálně pár týdnů, ale prostě to tam je. Mám dny, kdy je to docela v pohodě a pak dny, kdy se cítím jako kus hovínka na něčí botě- blbě, neatraktivně, otravně. Nikdy nevím, kdy to přijde, ale vždycky si tolik oddechnu když je to pryč. :) Nejsem z toho extra nadšená, ale už jsem se s tím naučila docela pracovat. Co si tak vzpomínám, tak minulý rok jsem divný pocity zaháněla novýma botama na podpatku a úsměvem. Boty na podpatku sice s sebou nemám, ale ten úsměv jo! A teď se na to vykašleme a pojďme si zrekapitulovat celý týden. :) 

V pondělí jsem měla anglickou prezentaaci před celou třídou. A zvládla jsem to a moc u toho nezrudla. A spolužáci se dokonce smáli, takže je to i bavilo! To je jasný, že jsem se pak musela jít odměnit. Dala jsem si velký cappuccino, protože kafe je prostě boží vynález. Je výborný a zahřeje, a to jsme potřebovala, protože v pondělí bylo echt britský počasí- slejvák, zima a vítr. A nějakýho génia napadlo, že ohulí klimatizaci u nás ve škole naplno, takže cokoli co zahřehe bylo nutností. Super na tohle týdnu byla taky hodina akademickýho psaní. jestli si vzpomínáte, adorovala jsem tu minule naši učitelku Helen. No, tak nic se nezměnilo, je pořád skvělá a trpělivá. Pracovali jsme celou hodinu v menších skupinkách, já byla se "svými" Španěly, Sarou a Jeronim a jedním nováčkem z Kypru. A bylo to dost vtipný. Učili jsme se strukturu eseje na různých zajímavých cvičeních, takže moje předpoklady, že tyhle hodiny budou nuda, jsou naprosto zcestný. Zajímavej byl i pátek, kdy jsme s kurzem Broadcast Journalismu jeli na Barry Island natáčet reportáže. Tady v Anglii to funguje tak, že se všechno učíte za pochodu.Takže nám prostě jen řekli, ať natočíme dost materiálu, abychom to příští týden zvládli sestříhat do reportáže a čau.Vlastně to byla docela sranda, během natáčení, poté, co jsem absolvovala jedno krátké interview a neohroženě se pokoušela mluvit do kamery, moji erasmoví spolužáci nabyli naprosto mylného dojmu, že mi to fakt jde. Takže moje taktika "usmívej se a tvař se, že ses narodila s mikrofonem v ruce" očividně zabírá! Ha! Ale zase třeba s kamerou to neumím vůbec, ještě že máme Saru a Federica, dva kamerový experty. Prostě dělba práce u nás fakt funguje. 

Jsem na pláži, juhů! příšte jedu na Erasmus v létě. :D 

No a víkend? Představte si, že se v sobotu ráno vzbudíte, jdete si udělat snídani a dole je mega party, která jede od pátečního odpoledne a jen tak neskončí. Takže k ovesný kaši s ovocem jsem dostala asi tři panáky vodky s příchutí manga, což je nadmíru odporný pití. Jestli existuje peklo, určitě tam servírujou tenhle dryák po litrech. Eh, fuj. Takže se stalo, že jsem v jednu odpoledne došla do svýho pokoje a tam totálně vytuhla. A pak se v průběhu dne více či méně zapojovala do tý divočiny, co dole probíhala. 

Jsem Hermiona!

V neděli jsem se rozhodla, že si udělám procházku, protože mám pocit, že tu maličko kynu. Rozhodla jsem se, že se půjdu znovu podívat na Cardiff Bay, protože se mi tam minule moc líbilo. Byla z toho skvělá tříhodinová procházka. Pořídila jsem si mapu Cardiffu, která je trochu k ničemu, ale má krásný obrázky! A taky jsem udělala pár záběrů úchylných Halloweenských dekorací, tak se mrkněte a mějte se hezky. 

Váš poník

PS: Jo a nedepkujte prosím vás. Není to zdravý ani užitečný. :P

To místo má prostě něco do sebe... 

Slovutná mapa s hezkýma obrázkama

Štamgasti, nejspíš


Obří pavouk z balonků s děsivým výrazem

Naši sousedi se vybarvili

sobota 29. října 2016

Marmite králem...

... aneb věci, co nepochopím na Anglii.

Ahoj, tady je zase váš poník se snahou napravit svou mediální strategii, kterou hned první týden úspěšně bojkotuje. :D

Víte co, Anglie je více méně pořád Evropa (a chvilku ještě bude, i po Brexitu), ale stejně tu jsou některý věci, který prostě nepochopím.

Tak třeba:

  • Noviny. Začínám mít podezření, že v Anglii asi není moc důležitý, co do novin napíšete, hlavně, že jsou velký. Mají tu dva formáty. Tabloids (větší) a broadsheets (ještě větší). S obojíma byste buď mohli vytapetovat menší pokoj, nebo někoho ošklivě zranit. 

  • Inches, pints, yards, miles a další nesmyslný jednotky. Britové se asi potřebují za každou cenu odlišovat. Řekli si, že centimetry, litry a kilometry jsou nuda.Vzali půl litru, zeptali se Chucka Norrise na poslední tři čísla pí, to dali za desetinnou čárku, et voilá... pinta byla na světě! A podobně to udělali se vším.
  • Zásuvky. Protě furt všude musíte nosit evropskej adaptér.
  • Drobný. Tolik hodnot, barev, velikostí a tvarů, že mi několik týdnů trvalo, než jsem se v tom zorientovala. :D Největší pruda je nekonečná záplava jednopencovek, co vám oxiduje v peněžence. Ale když víte jak na to, dá se toho zbavit. Ha!
  • Plastovvý bankovky. Zatím se to týká jen pětilibrovek. Zkrátka se pomalu, ale jistě dostávají do oběhu plastový bankovky. Nenamočíš je, neroztrhneš je, zmačkat nejdou... podle mě by přežily i apokalypsu. A na zadní straně je Churchill! 

  • Díry v sáčcích... a nákupních taškách. Prostě tam mají takový malý pravidelný otvůrky. Jako já to chápu, že zelenina a ovoce potřebujou dejchat, ale co když si koupíš třeba párátka a po cestě se ti do tý tašky rozsypou, aha? Hotová pohroma!
  • Britové se omlouvají. Pořád! Když do tebe vrazí, když ti překáží v cestě, když jim ty překážíš v cestě... prostě kdykoli. Podle mě by se po čase začali omlouvat i za globální oteplování. Na jednu stranu je to hrozně milý, na tu druhou vám to jako Čechovi, který je připravený na to, že se mu skoro nikdo neomluví, prostě připadá divný.
  • Jí, ale netloustnou. Teda ne všichni, ale řada z nich jo! Kolikrát vidím svoje spolužáky svačit chipsy... a stejně jsou hubení. A já se na ty chipsy jen podívám a už mám půl kila nahoře. oni v tom asi holt umí líp chodit. :D
  • MARMITE. Prostě ho furt nepobírám. A prostě si ho koupím, abych zjistila, jestli jsem milovník, nebo hejtr. uvidíme, kdo s koho! 
Mějte se hezky. 
Váš poník 

neděle 23. října 2016

Jak tady úspěšně měknu

Ahoj všichni, tady je váš (měknoucí) poník a jeho pravidelné ržání z Walesu.

Dneska to bude asi trochu kratší, protože tenhle týden nebyl za tak akční. Spíš se začala dít divná věc. Měknu! A jak.

Dojal mě pondělní projev dalajlamy v Praze. Dojalo mě úterní pouštění dokumentů mapujících velkou velšskou tragédii, která se stala před padesáti lety ve vesničce Aberfan nedaleko města, který má dost podobnej název jak Minas Tirith (Vidíte, Pán prstenů je tu všude!). Dojal mě můj první natočený piece to camera, což je kraťoučká, asi dvacetivteřinová minireportáž. Dojímají mě filmy a nejvíc ty, kde jsou dva líbající se lidi, protože jim to fest závidím. A dojatá jsem pokaždé, když mi některý z přátel neb kamarádů napíše něco hezkýho. Nevím, čím to je, ale silně podezřívám britský pivo a víno, že mi vyžraly v mozku část, kde byl schovanej cynismus a flegmatismus (rozhodně jsem nějakou takovou část měla). A doufám, že po českým pivu naroste zpátky! :D

No a co se dělo, když jsem nebyla dojatá? Ve středu jsem navštívila první hodinu akademickýho psaní, kde nám budou ukazovat, jak na anglický eseje. Máme naprosto skvělou učitelku, která nás pořád povzbuzuje a hází vtipný hlášky, třeba to, že máme "magnificent brain" a tak. Při představování se ukázalo, že většina třídy jsou Češi, což naši učitelku vydrželo bavit celou hodinu. Ptala se nás, jestli vůbec u nás zbyli nějaký lidi a divila se, že to Čechy do Anglie tak táhne. Už už jsem chtěla utrousit poznámku o naší vládě, zejména o prezidentovi, ale nechala jsem si to pro sebe, protože by to stejně nepobrala. V pátek jsme s mojí Španělskou kamarádkou omylem přišly do školy moc brzy (což se mi nestávalo ani v prváku na vejšce) a po chvíli jsme se rozhodly, že se půjdeme projít. Šly jsme i okolo LUSHe (obchod s přírodní kosmetikou, který z dálky voní a vypadá jako cukrárna) a Sara říkala, že to nezná, tak jsem ji tam dotáhla. Jsem docela úchyl na voňavý věcičky a tenhle obchod jsem kdysi milovala. Jenco jsme tam došly, ujala se nás taková mladá sluníčková slečna a než jsme se pořádně rozkoukaly, už jsme seděly na židličce a ona nám patlala na ruce různý mejdla a peelingy. A bylo to děsně příjemný a ještě jsme dostaly vzorky s sebou. Ty ruce potom tak voněly, že jsem je zbytek dne ve škole pořád fetovala.

No, myslím, že přiznání psychický lability a úchylky v jednom článku bohatě stačí. Tak se (s)mějte a čtěte mě. Díky, jste nejlepší!

Váš poník

Trochu out of topic, ale taky mě to vlastně dojímá. Máme prostě krásnou školu. A to počasí! 

čtvrtek 20. října 2016

Kdo si adoptoval poníka?

Ahoj, v rámci své mediální strategie, kterou máme povinně vymyslet do školy, jsem se rozhodla, že budu dávat na blog celý dva příspěvky týdně. Hurá!

Tenhle konkrétně bude o mé "nové rodině", tedy o lidech, se kterýma tu teď tři měsíce sdílím barák.

Napřed je tu Lukáš. Je z Havířova, má silnej ostravskej přízvuk a hrozně rád a výborně vaří. Kromě toho je děsně hodnej, takže mě furt něčím krmí. A je všeobecně dost v klidu, nevyvedlo ho z míry ani to, že jsem při vaření spustila požádní alarm. (Nic nehořelo, přísahám! A ten vypečenej losos za to stál...) Rád se dívá na filmy, hlavně na horory a podobný děsně strašidelný věci, ale do pěti minut u všech vytuhne.

Pak je tu Markétka, Lukášova přítelkyně. Ta pochází ze Slovenska, ale mluví česky, s příměsí slovenských slov. (Je to roztomilý.) Je krásná, milá a citlivá. Nosí v uších malý stříbrný ještěrky, do práce jezdí na kole a hrozně hezky se stará o Tomíka.

Tomík je skoro dvouletej ďáblík, kterej je děsně rychlej a má víc vlasů než já. Už začíná mluvit a většina jeho prvních slov je anglickejch, protože pořád sjíždí anglický pohádky. A nejvíc prej miluje Frozen. Je dost roztomilej, ze začátku přede mnou zdrhal a teď, vždycky když ležím na gauči a koukám na film, se rozběhne a vyleze na mě. Jinak je to docela raubíř, před pár dny po sobě rozpatlal velkou paletu očních stínů a nechtěl se nechat umejt. :D


A poslední členem posádky je Martin. Ten je taky ze Slovenska, je v pohodě, správně trhlej, mluví slovensky a je děsně ukecanej, ještě víc než já (A to jsem nevěřila, že to jde!). Říká mi "princezna", nebo "těta" (jakože slovensky), ale to druhý ho odnaučuju, protože kdo chce bejt teta, když může bejt princezna, žejo? :D Ve volnejch chvílích taky kouká s náma na filmy, nebo "zahradničí" (to nebudeme rozebírat). Martinovu fotku nemám, ale třeba to časem přijde. :D

Všichni kromě Tomíka chodí pracovat do Student Union na univerzitu (ale na jinou, než chodím já), což znamená, že uklízí po každý party. A musím říct, že po jejich vyprávění mě velšský student party přestaly lákat. :D Ale stejně nějakou vyzkouším. 

Kromě nás pěti je tu furt někdo. Češi, Slováci, kluci, holky... Všichni už tu jsou dost dlouho, takže se znají a chodí k sobě navzájem jako domů, což je hrozně fajn, protože si pořád je s kým povídat. :) A když si nechci povídat, prostě zalezu do pokoje a hotovo. 

No, lepší bydlení jsem prostě fakt nemohla mít. :) 

Ale stejně se mi stýská po vás po všech, přátelé a kamarádi. 
Tak se mějte! 

Váš poník 





pondělí 17. října 2016

To jsem z toho poník!


Vy to fakt čtete! To je super. Jste úžasní. :)

Za odměnu/za trest (výběr je na vás) vám zase hezky sesumíruju celej minulej tejden. Ale bude to tentokrát spíš obrázkový.

Ve škole už to docela zvládám, dostávám se ze stavu "z toho se asi po..." do přechodného stavu "už mi to začíná jít", který se s přibývajícíma úkolama vrátí zpět na "opravdu se z toho po...". Docela už zvládám mluvit před třídou, aniž bych nějak výrazně zrudla. Spolužákům furt nerozumím, ale učitelům docela jo. :D A jsem děsnej šprtík, v Čechách jsem na to docela dlabala, přiznejme si to. Ale tady se snažím dělat všechny úkoly (teda skoro všechny) a dávat pozor.

Kromě školy jsem přeprala i zákeřného velšského bacila. A nejvíc na to pomohlo víno s colou a obří hovězí steak s omáčkou! A teď menší gastropornookénko, který vás ani trochu nemá naštvat. :D
Et voilá:


Kromě toho mám za sebou zpěv ve velštině (nahrávala jsem videoblahopřání k narozkám) a návštěvu. Přijela mi kontrola shora, tedy přesněji mamka. Po pátečním večeru, kdy z kufru vybalila několik flašek a potykala si se všema, kdo v tomhle baráku bydlí, jsem ji v sobotu vzala napřed do školy, abych ji trochu ohromila tím, do jaký krásný budovy chodím. Jasně, že se jí nejvíc líbily ty křesílka v knihovně. Ty miluje každej, já taky! Po odborné prohlídce jsme šly prozkoumat hrad, kterej založil už Vilém Dobyvatel a na kterým se různě střídali lidi stylem "zabiju tě a pak mě zabije někdo další a vezme to za nás". No, a teď to patří královně. Po pár minutách, co jsme dorazily, začalo děsně chcát, přestože celej tejden nespadla ni kapka a svítilo sluníčko. Takže jsme z hradu moc neměly. Já teda lehkej šok z obrovskýho stříbrnýho nápisu EPIC, kterej nějakej hyperestét umístil doprostřed hradního komplexu. Britové jsou divní. Hrad jsme tedy nějak prolítly a pak zdrhly pod střechu do pětipatrovýho (!!!) Primarku. Podle mě by se takhle velký obchody měly zakázat. Je to šílený. Živoucí ukázka degenerace lidské rasy a materialismu na několika metrech čtverečních. Ok, taky jsem tam nakupovala. Když to infantilní pyžamo bylo tak hezký!


Moc epic to fakt neni... 






















V neděli jsme vyrazily do Cardiff Bay, kde jsem ještě nebyla, tak jsem byla zvědavá. Cesta tam byla trochu chaotická, ale s Google mapou nejdál dojdeš, takže jsme došly i my do Baye. A bylo to úžasný! To místo má hrozně pozitivní energii. Je takový rušný, živý, mix moderny a starobylosti, ale není to pěst na oko. 








Mně se asi nejvíc líbilo Millenium Centre, který mám tady na fotce a kam jsme šly na zážitkovou prohlídku tematicky spojenou s výročím narození Roalda Dahla. Hned ve vstupní hale měli u stropu jeho knihy, který byly zavěšěný na takovým mechanismu a hýbaly se! A samotná prohlídka byla naprosto skvělá. Britové prostě tyhle zážitkovky umí. Šli jsme pouští, lesem, byli jsme v laboratoři i skleněným výtahu Willyho Wonky! Přiznám se, že znám spíš Dahlovo tvorbu pro dospělý a z tý dětský jen Karlíka, takže jsem moc neměla tušení, k jakýmu příběhů se místnosti vztahují, ale během té prohlídky jsem si udělala docela obstojný obrázek o Dahlově genialitě a dost mě to podnítilo k tomu si doplnit mezery. :) Ten chlápek byl fakt magor! Kdybych někdy byla spisovatelka, přála bych si mít jeho fantaziii... A továrnu na čokoládu, ale to už jsme zase jinde. :D 


Millenium Centre zvenku... 
.... a zevnitř.

Super neděli jsme s mamkou, která byla po všem tom alkoholovým posilňování a chození dost uondaná, zakončily stylově domácím obědem- krevetovým předkrmem a špagetama carbonara (Už jsem říkala, jak moc miluju jídlo?), mňam! Ještě teď jsem přejedená. :)) A u špaget se s váma rozloučím. Hezké počtení! 

Váš poník

PS: Příští týden hodlám natočit další pivně degustační video, těště se! :D 

Zdá se, že můj proces transformace v poníka započal.. Už se mi zkracujou nožičky! 






neděle 9. října 2016

Realit(k)ový paradox...

... kterej musím nacpat na začátek článku, protože se tomu podivuju skoro denně!

 Ahoj, jsem tu zas! Dneska to bude delší, protože se pokusím vměstnat poměrně rušný týden do jednoho příspěvku.

Ok, začneme realitkovým paradoxem. Tady v Cardifuu a všeobecně v Británii se pořád pronajímají/prodávají nějaký domy. To je docela normální. Ale normální není, že každýmu domu ro zařizuje jiná realitka. U každýho baráku je prostě úplně jiná cedule. Já nevím, ale u nás by při takovým počtu ti realitní agenti neměli co žrát (ehm, parafráze babičky z Pelíšků). No, to jen tak na úvod.

Tenhle týden byl fakt nabouchaný. Na začátku jsem si ještě trochu připadala jako lama, hlavně když nám na hodině Mobile Journalismu dali do ruky mobil a točte. Já samozřejmě netočila, protože prd umím, takže teď pilně trénuju, abych to nějak zlepšila. Na další předmět jsem pro změnu neměla úkol, protože jsem nepochopila zadání, ale v pátek se to všechno zlepšilo. Namlouvali jsme zprávy do rádia (jen jako samozřejmě) a naše učitelka Rebecca mě pochválila a ptala se, odkud jsem. A fakt jí to zajímalo, takže odteď je "Beccy" moje nejmilovanější učitelka. A kdo mě vlastně všechno učí? No, je tam Rob, takovej starší pán v nenápadnejch kapsáčích, kterej asi bude děsně nabušenej znalostma a zkušenostma. Pak Caig, kterej vede celej obor a je hrozně milej a vtipnej a ukazoval nám svůj dokument o tom, jak Deep Purple natáčeli desku, takže bude taky asi dost nabušenej. Jako další nás učí Julie, od pohledu drsňačka, ale je podle mě správná. Pracovala pro BBC a miluje Beckhama. :D Celkově je to fajn, žádnýho podivína ani pablba, jako jsem to občas měla v Čechách, tady fakt nemám. :D

Mimo školu se snažím buď dělat věci do práce, nebo objevovat Cardiff a další čáti Anglie. Ve středu jsem byla s Lukášem a Markétkou, u kterých bydlím, v Roath Parku a skleníku, kde měli moji nejoblíbenější kytku... kávovníík!

A v sobotu jsem vyrazila směr Windsor a Bristol. První zmiňované byla taková okázalá nádhera, měli tam domeček pro panenky princezny Mary, kterej byl velikej jako můj pokoj, pak výstavu královniných šatů, který měla na různých státních návštěvách a nejkrásnější kapli na světě, kde jsou mimo jiné pohřbení rodiče Alžběty, tedy královna Matka a král Jiří VI. (joo, ten z Kingspeech). A co jsem vůbec ocenila, měli tam výběh pro poníky (nebo co to bylo)! Jinak to bylo všechno takový hodně majestátní a načančaný.Vlastně to musí být pro normální lidi nepředstavitelný, jaký to je, mít život podle protokolu. Mě by to  asi nebavilo, ale závidím královně, že za svůj život procestovala tolik zemí (to číslo je hodně přes stovku).
Bristol je zase takový dost... jak to říct.. nebritský město. Je živý, rušný, umělecký, pozitivní. Ne, že by ostatní města nebyly, ale tohle bylo zvláštně jiný. Podle našeho průvodce, kterej asi Bristol miluje, protože ho chválil v každý větě, se sem stěhuje nejvíc lidí ze všech měst v Británii. A vůbec má Bristol spoustu zajímavostí. Věděli jste třeba, že...

  • první bungee jumpovej skok se uskutečnil v Bristolu na Clifton Suspension Bridge? Udělali to nějací studenti z Oxfordu a přežili to. :D 
  • hospoda Hatchet Inn, která stojí v Bristolu od 16. nebo 17. století (neví se přesně) byla oblíbenou nalejvárnou bristolskýho rodáka a obávanýho piráta Blackbearda? 
  • z Bristolu pochází jeden z nejvýznamnějších pouličních umělců, kterej si říká Banksy? 
  • v jedné z ulic jsou natolik autentické viktoriánské domy, že se tam točí hodně filmů a seriálů, mimo jiné třeba Sherlock s Benedictem Cumberbatchem?
  • v Bristolu byly sepsány příběhy Robinson Crusoe a Ostrov pokladů? 
  • Nelson street je největší venkovní street artovou výstavní plochou?
To město má fakt tolik zajímavejch věcí! A náš průvodce to všechno znal. Dokonce nás protáhl takovou zaplivanou uličkou zahalenou do oblaku trávy a ukázal nám dílo jednoho umělce, kterej normálně kreslí na rozšlápnutý žvejkačky! Prostě Bristol je správně ujetý město, který rozhodně stojí za větší prozkoumání. Doporučuju! 

Tak, a pro dnešek jsem se vyčerpala a myslím si, že vás to čtení taky dost vyčerpá. Tak se mějte, bojujte statečně s bacilama i počasím a já se zase ozvu. 

Váš poník 

kus St. George's Chapel, nejhezčí kaple na světě
počasí bylo místy trochu nepřejícný

výběh pro poníky
jeden z Banksyho výtvorů
žvejkačkovej obrázek


část Nelson street