Jak jsem to nejspíš (ne)podělala

Varování! Následující příspěvek obsahuje sprostá slova a může způsobovat nechutenství.

Ááno, jsem sprostá. Úplně to nekoresponduje s mojí image křehký dámy, ale i křehká dáma to občas nedává tak noblesně, jak by si představovala.

Tenhle příspěvek datlím v tramvaji. Jedu na poradu do Médiáře, abych jim řekla, že neberu práci, o kterou jsem se ještě před týdnem hrozně zajímala. Proč to dělám? Vlastně ani nevim. Všechny věci okolo mě i ve mně se teď dějou nějak rychle a zběsile.

Když jsem se oklepala z popříjezdový depky, řekla jsem si, že bych si mohla najít ještě jednu práci. Asi mě poháněla vidina vyššího společenskýho kreditu a taky platu, co si budem povídat. Když moje spolužačka Zuzka vyvěsila na Facebook nabídku, že hledají někoho do Médiáře, řekla jsem si, že to je úplně úžasný. A že to chci. Ondřeje Austa považuju za velkýho mediálního guru a navíc bych pracovala i se Zuzkou, kterou znám, a která je mi sympatická.

Pohovor proběhl v klidu, bylo to takový víceméně formální, protože Zuzka mě tam očividně chtěla a Ondřej nebyl proti. Byla jsem hyperspokojená a hyperpyšná na svoji poloautistickou existenci, která spřádala megalomanský plány, jak bude elegantně kloubit dvě práce se školou, autoškolou, psaním diplomky a kontaktem s rodinou a dalšíma lidma, bez kterých se neobejde.

No a pak to přišlo. První zkušební den. Den, během kterýho jsem si začala připadat jako totální loser, kterej si na sebe upletl tlustej bič a vytrvale ho půjčuje různejm lidem, aby ho mlátili hlava nehlava. Prostě to byl průser. Svoje ne úplně sluníčkový pocity jsem vyblila na spoustu lidí. Pak jsem se ožrala. Pak jsem zavolala tátovi a poprosila ho o radu do života a ujištění, že mě nevydědí, když mi bude muset ještě chvíli posílat nějaký finance, protože nejsem schopná se uživit. Někde mezi tím jsem stihla i přemýšlet a s ohledem na svou fyzickou bolest (která se už měsíc hlásí o slovo a je navíc nebezpečně blízko srdce) jsem si řekla, že je sice krásný se ohánět tím, co všechno zvládám, ale že infarkt ve čtyřiadvaceti zas tak krásnej není.

Nosim teď nebezpečně často na krku atrapu obraceče času, kterej mi dala moje skvělá kamarádka Lucka. Mám ještě jednu skvělou kamarádku, Karolínu. Ta mi zase dává přímý rady, který sice na první dobrou nepobírám, ale napodruhý mě efektně profacknou a já si pak uvědomim, že ta holka měla sakra pravdu.Vlastně mám ještě mnohem víc skvělejch kamarádek a kamarádů, ale tyhle dvě dohromady mě tak nějak napadly.

No, vraťme se zpět od mýho friend listu k tomu obraceči. Sedím teď v kanclu Médiáře a čekám na schůzku. A doufám, že to budu už mít za sebou. Taky doufám, že to pochopí. A že to pochopim i já a nebudu potom mlátit hlavou do stěny a přát si, aby ten obraceč fungoval, a aby to nějak všecko vrátil a bylo to zase v pohodě.

 V tom neskutečným ajfru jsem si uvědomila docela důležitou věc. Že fakt miluju svoji práci pro Proudly. Miluju natáčení, rozhovory a vlastně i takový ty články z nutnosti, co mě při psaní serou, ale pak jsem stejně hrozně ráda, že vyšly. Miluju Báru i Báru, art directorku i šéfredaktorku. A i když mě ta práce momentálně neuživí, prostě jí budu dělat. Tak.

O pár hodin, jednu zázvorovou limonádu a milion nádechů a výdechů později…  

Ondřej mě docela vyzenoval. Takže nepanikařím a tu práci pro Médiář nakonec dělat budu. Děkuju karmě a lidem okolo sebe, protože očividně dost slušně pobíraj ten stres, kterej ze mě musí stříkat na míle daleko. A ještě mě zvládaj mít rádi. Infarkt se odkládá, jdu si vymyslet nějaký superhrdinský jméno, protože tohle bude jízda. 

Tak pa, držte mi palce a nebuďte takový poloautisti jako já. Svět potřebuje nějaký normální lidi. 

Váš Týnoponík 

Pozitivní "vžžm"

Je legrace, že vždycky, když jsem doma a musím pracovat, utíkaj mi myšlenky k blogu. Ale když otevřu blogovací okno, nenapadá mě nic důležtýho, o co bych se mohla podělit.

Takže vám jen tak napíšu, jak si vedu v únoru. Leden totiž nebyl úplně hvězdnej. :D

První únorovou sobotu jsem se takhle probudila a řekla jsem si, že odpočinek je boží věc. A že se začíná dít něco dost správnýho. Sice fakt nevím co, ale věřím svýmu týnoponíkovskému instinktu, že nekecá. Bylo to takový pozitivní... něco. Nedá se na to najít vhodný slovo, ale docela dobře to vystihuje citoslovce "vžžm". Asi. :) Prostě vžžm a všechno bylo o moc hezčí a klidnější.

Zase se vrací stará Týna. S energií minimálně dvou tanků, poháněná kafem a superambicí udělat ze světa (tedy aspoň z toho minimálního prostoru kolem sebe) to nejbombovější místo.

Mám novou spolubydlící, která se mi tak nějak přihodila a myslím, že se mi přihodila dost dobře a ve správnou chvíli. Přibrala jsem si další pracovní projekt a učím se řídit. Existenční krizičky si řeším tím, že se starám o druhý lidi. A citovou bolest jsem zatím zakopala někam dovnitř a řekla si, že teď prostě budu míň přemejšlet a víc pracovat a kamarádit se s lidma, který jsem dlouho neviděla.

Někomu asi budu připadat jako totální magor, někomu jako absolutní hipík a někomu nejspíš jako kouzelnej ufon z jiný planety. A já se mám takhle ráda. :) A mám ráda i vás, svoje kamarády. A pana autoškoláka. A kafe. A kytičky. A tak vůbec.

Pa!
Váš Týnoponík

PS: Na závěr házím momentku ze včerejšího natáčení. Kruhový objezdy pod očima mám teď schválně, aby moje image korespondovala s tím, že se učím řídit. Jo a prosím vás, odteď se na každým přechodu rozhlížejte radši tak pětkrát. Je to čistě pro vaše dobro. :))