Varování! Následující příspěvek obsahuje sprostá slova a
může způsobovat nechutenství.
Ááno, jsem sprostá. Úplně to nekoresponduje s mojí image
křehký dámy, ale i křehká dáma to občas nedává tak noblesně, jak by si
představovala.
Tenhle příspěvek datlím v tramvaji. Jedu na poradu do
Médiáře, abych jim řekla, že neberu práci, o kterou jsem se ještě před týdnem
hrozně zajímala. Proč to dělám? Vlastně ani nevim. Všechny věci okolo mě i ve mně
se teď dějou nějak rychle a zběsile.
Když jsem se oklepala z popříjezdový depky, řekla jsem
si, že bych si mohla najít ještě jednu práci. Asi mě poháněla vidina vyššího společenskýho
kreditu a taky platu, co si budem povídat. Když moje spolužačka Zuzka vyvěsila
na Facebook nabídku, že hledají někoho do Médiáře, řekla jsem si, že to je
úplně úžasný. A že to chci. Ondřeje Austa považuju za velkýho mediálního guru a
navíc bych pracovala i se Zuzkou, kterou znám, a která je mi sympatická.
Pohovor proběhl v klidu, bylo to takový víceméně
formální, protože Zuzka mě tam očividně chtěla a Ondřej nebyl proti. Byla jsem hyperspokojená
a hyperpyšná na svoji poloautistickou existenci, která spřádala megalomanský
plány, jak bude elegantně kloubit dvě práce se školou, autoškolou, psaním
diplomky a kontaktem s rodinou a dalšíma lidma, bez kterých se neobejde.
No a pak to přišlo. První zkušební den. Den, během kterýho
jsem si začala připadat jako totální loser, kterej si na sebe upletl tlustej
bič a vytrvale ho půjčuje různejm lidem, aby ho mlátili hlava nehlava. Prostě
to byl průser. Svoje ne úplně sluníčkový pocity jsem vyblila na spoustu lidí.
Pak jsem se ožrala. Pak jsem zavolala tátovi a poprosila ho o radu do života a ujištění,
že mě nevydědí, když mi bude muset ještě chvíli posílat nějaký finance, protože
nejsem schopná se uživit. Někde mezi tím jsem stihla i přemýšlet a s ohledem
na svou fyzickou bolest (která se už měsíc hlásí o slovo a je navíc nebezpečně
blízko srdce) jsem si řekla, že je sice krásný se ohánět tím, co všechno
zvládám, ale že infarkt ve čtyřiadvaceti zas tak krásnej není.
Nosim teď nebezpečně často na krku atrapu obraceče času,
kterej mi dala moje skvělá kamarádka Lucka. Mám ještě jednu skvělou kamarádku,
Karolínu. Ta mi zase dává přímý rady, který sice na první dobrou nepobírám, ale
napodruhý mě efektně profacknou a já si pak uvědomim, že ta holka měla sakra
pravdu.Vlastně mám ještě mnohem víc skvělejch kamarádek a kamarádů, ale tyhle
dvě dohromady mě tak nějak napadly.
No, vraťme se zpět od mýho friend listu k tomu obraceči.
Sedím teď v kanclu Médiáře a čekám na schůzku. A doufám, že to budu už mít
za sebou. Taky doufám, že to pochopí. A že to pochopim i já a nebudu potom
mlátit hlavou do stěny a přát si, aby ten obraceč fungoval, a aby to nějak všecko
vrátil a bylo to zase v pohodě.
V tom neskutečným
ajfru jsem si uvědomila docela důležitou věc. Že fakt miluju svoji práci pro
Proudly. Miluju natáčení, rozhovory a vlastně i takový ty články z nutnosti,
co mě při psaní serou, ale pak jsem stejně hrozně ráda, že vyšly. Miluju Báru i
Báru, art directorku i šéfredaktorku. A i když mě ta práce momentálně neuživí,
prostě jí budu dělat. Tak.
O pár hodin, jednu
zázvorovou limonádu a milion nádechů a výdechů později…
Ondřej mě docela vyzenoval. Takže nepanikařím a tu práci pro Médiář nakonec dělat budu. Děkuju karmě a lidem okolo sebe, protože očividně dost
slušně pobíraj ten stres, kterej ze mě musí stříkat na míle daleko. A ještě mě zvládaj mít rádi. Infarkt se
odkládá, jdu si vymyslet nějaký superhrdinský jméno, protože tohle bude jízda.
Tak pa, držte mi palce a nebuďte takový poloautisti jako já. Svět potřebuje nějaký normální lidi.
Váš Týnoponík
Žádné komentáře:
Okomentovat