Knoflíček ze želé néé!

Prosím vás, já chápu, že v Anglii prostě zákonitě často prší, ale takovýhle šoky? To fakt neee!

Stručně a jasně, dlouho tu bylo fakt pěkný počasí, takový to "typicky britský" se ukázalo jen párkrát. A už vím proč! Britský, a hlavně velšský mraky jsou pěkně (ne)vyčůraný. Všechnu tu vodu si hezky šetří, aby pak mohlo pršet třeba tejden v kuse. A to tak, že v některých částech Walesu mají záplavy.

Rozpouštím se... Perníčku, už vím, jak ti je! Tak snad alespoň ten knoflíček ze želé vydrží!

Ehm, ale teď dost o počasí, slíbila jsem, že trochu poreferuju o své víkendové návštěvě Skotska. Jednoduše, Edinburgh je úžasný město! A taky fotogenický, díky svý krásný architektuře. (Jakože jasně, je hodně víc fotogenickejch míst, ale ty jsou mnohem profláklejší než Edinburgh. :P) Tedy, někdy jsem měla vnitřní dilema, protože Skotové očividně nevidí problém v tom udělat z kostela tržnici, nebo hospodu. Takže jsem nevěděla, jestli to obdivovat, nebo ne. Ale furt lepší, než to zbourat.











Většinu času jsem ale dilema neměla a obdivovala jsem panorámata a další super věci. Navštívili jsme Elephant House, což je kavárna, kde Rowlingová napsala první kapitoly Harryho Pottera, taky jsme viděli Voldemortův hrob (přesněji hrob Toma Raddla, který inspiroval Rowlingovou k vytvoření největšího čarodějnýho zmetka všech dob) a sochu jednoho strašně roztomilýho a trochu divnýho pejska. Tenhle malej trouba totiž tolik miloval svýho páníčka, že po jeho smrti strávil 14 let hlídáním jeho hrobu. Každopáně je to dojemný. A taky hezký, že ten pejsek má svou sochu (a ještě je po něm pojmenovaná hospoda hned vedle), u nás se hyperloajálním pejskům pomníčky nestaví.

Je tam! 

Z centra jsme došli do Hollyrood parku, kde nám náš průvodce ukázal nejvyšší bod Edinburghu, Arthur's Seat, a řekl, že kdo chce, může na něj vyšplhat. Tak samozřejmě, že jsem si šplhla. I se svýma novýma kamarádama. A rozhodně to stálo za to. :)

Edinburgh z vejšky

Když se Česká republika potká s Polskem a Norskem ve Skotsku :D

Kromě šplhání a objevování jsem si ještě prošla krásný vánoční trhy a snažila se neumrznout, protože sice nepršelo (Yes!), ale byla děsná kosa. :D Ale Skoti s tím očividně umí žít, protože jsem potkala pár chlapů v podkolenkách a kiltu. Podle mě pod tím museli být hrozně zmrzlí. Zajímalo by mě, jestli Skot může pod kilt nosit trenky. Jestli ne, je to chudák.



Večer nás nahnali na párty do nějakýho divnýho klubu, kde to docela upadalo, tak jsme s mojí polskou kamarádkou Weronikou šly spát brzy. Ale nechala jsem se pomalovat barvičkama, který ve tmě svítily. Bylo to trochu strašidelný, vlastně bych se svým xichtem mohla úspěšně natočit nějakej alternativní skotskej horor. Určitě by z toho byl trhák...

Až budu velká, bude ze mě záporák

V neděli jsem před odjezdem ještě nakoupila nějakej ten alkohol (ale žádnej pro sebe, aww) a pohledy (Slibuju, že je brzy dotyčným pošlu!) a pak jsme si s Weronikou daly čokoládu ve skvělý zebří kavárně a povídaly si o literatře. Vmísil se nám do toho jeden milý skotský pán, který nevěřil tomu, kolik jsme toho přečetly. A to jsme ani nemluvily moc dlouho. Ale byl to takovej hřejivej pocit, jak nám úplně cizí člověk vysekl poklonu. Prostě Edinburgh, místo, kde je všechno nejparádnější. Rozhodně se tam ještě vrátím! Ale v létě.

Tak se mějte a bacha na vaše želé knoflíčky.

Váš poník

PS: Zapomněla jsem se před pár týdny pochlubit, že jsem zvládla svůj první anglickej small talk s postarším pánem (PP), který se přišoural k přechodu a společne jsme čekali na zelenou. Vypadalo to asi nějak takhle:

PP: Dneska je zima, co?
Já: Hi, to jo, trošku...
.
.
.
.
.
(přecházíme)
Já: Tak na shledanou a hezký den.
PP: Nashle!

No, nic světobornýho, ale co už. :D Stejně to je hustý.

Good friends bring hapiness into your life. Great friends bring...

... WINE!

Tenhle týden jsem měla návštěvu! Přijela za mnou Mary, která tu před rokem a půl taky byla na Erasmu. Místo flašky sice přivezla Tutti frutti, Marlenku a Pedra, ale to bylo lepší než to víno, protože víno tady seženu, tohle ne.

Cardiff market

První večer jsme jen tak odpočívaly doma, samozřejmě s pár pintama piva a brambůrkama, následující den jsme pomáhaly Lukášovi kutit velšskou verzi svíčkové (a bylo to děsně dobrý) a odpoledne všichni společně vyrazili na trhy. Tam jsem si dala poprvý něco, čemu se tu říká Welsh cake. Vlastně to nemá s koláčem nic společnýho, je to taková sušenka z těsta, ve který jsou rozinky. Je to trochu přeslazený, ale jinak dobrý. Taky jsem poprvý na Cardiff marketu viděla v sekci s masem zamraženou veverku. Vim, že u nás se veverky pojídaly ve středověku a zdá se, že tady jim ten divnej zvyk vydržel. Bizár, fakt. Šli jsme se podívat taky do Students Union tý druhý univerzity, kam nechodim, ale Lukáš tam pravcuje, tak nás tam provedl. Na to, že zvenku to vypadá jako něco, co postavili komunisti, je to vevnitř dost moderní. Hlavně prostory určený pro studium.Vedení univerzity zřejmě taky počítá i s tím, že jejich studenti se jen neučí, takže umístili do přízemí automat na kondomy, kde si můžeš nabrat kolik chceš úplně zadarmo. Asi zkusím napsat našemu děkanovi v Čechách, ať o něčem podobným popřemýšlí. Zbytek večera by se dal shrnout asi následovně: pražený kaštany, ruský kolo, sevřený půlky, výhled na večerní Cardiff, focení u svítících sobů, hříšně dobrá pizza a mangový pivo v místním pivovaru. Takže za mě paráda!

Pokus o fotku na ruským kole... tohle je ta nejnormálnější. 

Toho soba chci domů! 

V pátek jsem Mary nechala napospas velkoměstu a jejím kamarádům a šla jsem na hodinu Broadcast Journalismu. Měli jsme radio workshop a tak se nějak stalo, že jsem se svou španělskou kamarádkou Sarou byla poslaná do velšského senátu, kde se držely 2 minuty ticha. V Británii se každý rok 11.11. slaví Armistice day (přeložila bych to asi jako Den příměří). Je to oslava dne, kdy byl uzavřen mír, který ukončil 1. světovou válku. Dneska má ten den ale ještě mnohem větší rozměř. Vyjadřuje se úcta vojákům a potažmo všem lidem, kteří padli při službě vlasti. A Britové to berou velmi, velmi vážně. Všichni nosí červené vlčí máky, symbol válečných veteránů, který se zároveň objevuje všude na ulicích. Úplně mě to dostalo, když jsem viděla a cítila tu britskou hrdost a byl pro mě skvělý zážitek potkat se s legionáři. Dělaly jsme se Sarou rozhovor s pánem, co sloužil na různých místech 24 let, potom jsme mluvily s jiným, který zase byl v Afghánistánu a měl na uniformě spoustu vyznamenání. Hned po ceremoniálu jsme sestříhaly krátký klip, který jsme poslaly expres do školy. Když jsme se vrátily do třídy, stříhaly jsme celý odpoledne reportáž. A myslím, že se fakt povedla a jsem na ni hrdá.

Krásná výzdoba před kostelem v centru

Taky mám kytku. :) Ten zvyk se mi líbí.

Samožřejmě jsem tu hrdost musela večer zajíst a zapít. Byla jsem s Mary a jejíma kámošema v jedné z poboček Wetherspoon. Jednoduše řečeno, tyhle restaurace jsou postavené na tom, že servírujou dobrý, kvalitní a na Anglii dost levný jídlo, a že jejich podniky jsou udělaný z různých míst, který předtím bylo všechno možný, jen ne restaurace. My byli v pobočce s názvem The Prince of Wales, která je umístěná v budově, kde původně bylo divadlo. A bylo to tam vidět, nahoře ještě zbyla část hlediště, balkonky, kulisy. Ti z vás, kteří mě znají, ví, že miluju jídlo... a divadlo. Takže na tomhle místě jsem tedy byla logicky štěstím bez sebe. Naneštěstí nemám fotku interiéru, jen toho jídla, protože to bylo v tu chvíli přednější, ale určitě ji dodám později, protože jsem tam rozhodně nebyla naposled. Pak jsme pokračovali do jiné pobočky, kde se ze mě stal outcider. Jo, čtete dobře. To je moje osobní pojmenování pro někoho, kdo se vyndá ze dvou pint cideru a pak je mu z toho blbě ještě celej druhej den. :D

Takový krásný jídlo tam servírujou... Mňam! 

Jo, na kravinky mě užije. A když dělám kravinky, znamená to, že to není tak zlý. Je mi tu dobře, už se docela cítím jako mazák. A to svoje mazáctví jsem právě nejvíc potvrdila v pátek, kdy jsem měla Good English Day, což je den, kdy všem rozumím, a kdy i dobře mluvím.Tak doufám, že těch dnů bude víc.

Tak se mějte a nezmrzněte! A jestli chcete, přijeďte se ohřát do Walesu, je tu pěkně. ;)

Váš poník- outcider. 

PS: Měla jsem anglickej sen! Vlastně mě to děsí, ale na druhou stranu je to docela cool! :D

BBC, ohňostroje a rugby

Ahoj všichni!

Tenhle týden byl obzvláště našlapanej, tak to asi trochu rozepíšu. A budou i obrázky!

Takže. Milý poníčku... teda, deníčku...

V pondělí se tu slavil Halloween... a nebyla škola. Přes den jsem se trochu flákala a pomohla Lukášovi připravit dýňový placky a odpoledne vyrazila na halloweenskou kinder party společně s Lukášem, Markétkou a Tomíkem. Moc dlouho jsme tam nebyli a já byla ráda, když jsme odcházeli, protože narovinu, většina dětí mi prostě připadá asi takhle:
     

malý ďábel

V úterý byl velkej den, do školy dorazil ředitel BBC, aby otevřel novou část univerzitní budovy. A my jako žurnalisti jsme tu akci měli mediálně zajistit a pak o tom každej napsat článek. Pro mě to bylo něco naprosto novýho, takže jsem občas koukala jak lama v obilí. Nakonec jsem udělala nějaký videa a pár fotek. A taky jsem chtěla pomoct jedné slečně, tak jsem jí řekla názor na novou budovu. No a druhej den se to video ocitlo na univerzitním Instagramu. Ups. Kromě toho všehp jsem ještě zvládla být natolik drzá, že mám fotku s Tony Hallem osobně! Bylo to hrozně zajímavý setkání. Měl kolem sebe něco, čemu bych řekla "aura úspěšných". Myšleno v dobrém slova smyslu. Sálala z něj pokora a přívětivost. Řekl mi, že má moc rád Prahu, a když jsem mu pověděla, že jsem z Karlovky, uznale pokýval hlavou, pak mi potřásl rukou a popřál hezký pobyt. Prostě zážitek jako blázen! Škoda, že jsem neměla energii se na něj dojít podívat i večer, když mu na univerzitě udělovali čestný doktorát, ale i tak jsem ráda, že jsem ho viděla aspoň na chvilku. Po ceremoniálu jsem ještě měla školu a pak pokec s Craigem kvůli mýmu dokumentu. Dozvěděla jsem se, že moj britští spolužáci mají dojem, že jsem plachá. Kdyby věděli, jak prořízlou pusu mám, nikdy by je ani nenapadlo o tom uvažovat. :D No nic, nechám je, ať si myslí, co chtějí. Večer, když jsem přišla ze školy, jsem zjistila, že máme novýho psa. Respektive že hlídáme psa Lukášovo známé. Říkala jsem si, že mám psy ráda, takže o bude v pohodě.

důkaz místo slibů

Ve středu jsme jeli na výlet do St. Fagans, což je taková hezká vesnička kousek od Cardifuu. Jelo nás plný auto, kluci houbařili (a nebyli by to oni, kdyby sbírali normální houby) a já hlídala psa. Mezitiím jsem stihla zjistit, že to není pes, ale vůl, a že má grif na to, jak se vyvlíknout z vodítka, což nebylo pár metrů od silnice moc super. Ale i tak, procházka to byla skvělá. A počasí taky vyšlo. 

                                                                                                                 

Ve čtvrtek jsem se naštvala na psa, protože měl v pět ráno boží nápad, že začne štěkat na celej barák. Zbytek dne jsem dávala dohromady článek o úterní události. Dokonce jsem si na jeho publikování založila novej blog, abych vás tu s tím netrápila. Po několika hodinách vztekání a pocitu, že už nikdy v životě nenapíšu smysluplnou větu česky, natož anglicky, jsem to odevzdala. Jeden článek je hotovej, tři zbývají. Hihi.

V pátek ráno jsem poprvý v životě reálně uvažovala o tom, že psí klobásy nejsou zase tak špatnej nápad, protože pes byl sice potichu, ale pro změnu nechal překvápko na podlaze v koupelně. A smrdělo to. :D Ve škole jsme jako každý pátek měli Broadcast Journalism, můj nejoblíbenější předmět, protože se tam učím super věci a jsem tam se super lidma. Učili jsme se, jak má vypaat správná video a rádio reportáž a pak podle toho sestřihat náš materiál z předchozího týdne. No, kdyby to učitelé udělali obráceně a napřed nám to vysvětlili, tak bychom možná i měli dost materiálu. Ale to se nějak vsákne... teda, sestříhá.

V sobotu bylo v ulicích dost rušno, v jeden den se totiž sešly dvě události. Tou první byla Bonfire night nebo taky Guy Fawkes night. Kdysi byl totiž nějakej týpek, co se jmenval Guy Fawkes a zrovna 5. listopadu se rozhodl, že vyhodí do povětří krále Jakuba I. a s ním i pár lordů. No, a nepovedlo se mu to. Víte, jsem blondýna, a proto jsem si vždycky myslela, že Britové oslavujou toho týpka, ale oni ve skutečnosti oslavujou to, že král přežil. Ok, God save the king, ale je to trochu nuda. Každopádně, ať je to jak chce, obličej Guye Fawkese se dost ujal a později se z něj stala maska, kterou používají Anonymous, a kterou můžete vidět ve filmu V jako Vendetta. A každej rok jsou 5. listopadu bristský ulice zaplněný lidma a ohňostrojema. Tou druhou akcí, která připadla na sobotu, byl zápas v rugby. Hrál asiwales proti nevímkomuajemitojedno. Britům, respektive Velšanům to asi moc jedno není. Podle všeho rugby strašně milujou a děsně ho prožívaj. Šla jsem se projít a chtěla jsem najít nějaký vyvýšený místo, odkud uvidím aspoň jeden ohňostroj. Na Cardiffu je super, že skoro všude dojdeš pěšky, protože to není zas tak velký a je to placka. A tady se dostáváme k jádru pudla, Cardiff prostě nemá žáný vyvýšený místo. Nakonec jsem šla do centra, kde jsme měli mít erasmáckou večeři. Nechala jsem se vést hlukem práskajících petard a našla ohňostroj! A očividně i tým rugby hráčů. Všichni měli saka, vypadali jako Brad Pitt před patnácti lety a šli se ubytovat do Hiltonu. Takže jo, asi to byli oni. Ale zpátky k ohňostoji. Velšani asi kromě rugby milují taky ohňostroje, protože jich bylo všude spousta a trvaly děsně dlouho. Dokonce měli v jenom parku i akci, na kterou sis mohl koupit lístky a pak několik hodin sledovat rachejtle. Taky jsem o tom uvažovala, ale nejsem moc mistr dlouhodobýho plánování, mám vždycky stresíček (jakože menší stres) z toho, že mi do plánů něco vleze, takže jsem se rozmýšlela tak dlouho, až ty lístky nebyly. Ale stejně jsem to viděla. Hele:

No, nejsou to úplně profi fotky, ale co byste chtěli s mobilem.







Když jsem se dost vynadívala, šla jsem na náš meetingpoint ke hradu. Večeře byla skvělá, mám spoustu nových kamarádů z Itálie, Kolumbie, Portugalska, Francie a jednu kamarádku z Řecka, která se jmenuje Artemis. Jo, fakt, Artemis! A je krásná a milá a chytrá, takže k ní to jméno sedí. Byla to fakt sranda, na závěr večera kamarád jednoho z Erasmáků předvedl svůj super kouzelnickej trik s kartama. Říkám si, že je škoda, že jsem se k nějaký podobný akci nedokopala dřív. Každopádně jsem ráda, že to vůbec proběhlo. Sice jsem po cestě domů málem umrzla, ale stálo to za to.

Tvářím se blbě, protože mám hlad. 

A v neděli jsem vyspávala a pak jem upekla svůj první Cottage pie! Strašně moc to trvalo, ale bylo to mňam. Začíná se ze mě stávat hospodyňka. :D

No, to by asi pro dnešek stačilo. Mějte se krásně a já se zase přihlásím. :)

Váš poník