Narozeninový poník a roztomile rozespaloučcí Velšani

Zdraví vás český poník! Sice už jsem pár dní doma, ale ještě jsem neměla skoro žádný kafe. Zato jsem si koupila kvalitní černý čaj a leju si do něj mlíko jak zběsilá. A v obchodě jsem pokukovala po čedaru, protože se bojím, že eidam mě zabije. Divné věci dějí se...

Ještě před tím, než začnu bilancovat a vzpomínat, musím ještě dovyprávět svůj velšský příbeh! 

Narozeniny jsem měla sice už před víc než týdnem, ale to mi nebrání v tom, abych vám tu infantilní jízdu popsala. 

Stává se mi to každý rok víc a víc. Čím jsem starší, tím víc přemýšlím, kde jsem a kam směřuju, co jsem udělala dobře a co jsem mohla stihnout a nestihla. A to pak mám potřebu dělat věci, který by spíš ocenily děti, který jsou tak o dvacet let mladší, než já. ALE... já si je neskutečně užívám! Protože bejt ujetej poník je milionkrát lepší, než nudná vystresovaná blondýna. :D 

Občas to prostě chce nasadit si fialovou korunku a říct si, že dneska je možný všechno, protože jsi princezna. A pak jít na kolotoč a vybrat si šílenou zebru a přemluvit svojí jinaknemocšílenou mamku, aby šla taky. Vo tom to prostě je. Vím, že na svoje narozeniny nebudu dělat normální věci. Asi nikdy. A vím, že mám okolo sebe lidi, kteří mě v tom budou podporovat. Jako třeba mojí nesmrtelnou bakalářskou partu, která tajně vysondovala adresu a poslala mi mou nejstupidnější fotku spolu s voucherem na únikovku. Nebo Sandru s Lindou, který mi nahrály super narozeninový video. Nebo někoho, kdo mi zahraje narozeninovou písničku na kytaru po Skypu a hrozně krásně mě tím překvapí. :) A taky vás všechny, kteří jste si našli čas na to napsat mi. A za to vám všem patří jeden obrovskej

     DÍK 

(větší už to nešlo, sorry). 

Ok, toto je konec sentimentální části příspěvku. Jedeme dál! Poslední dva týdny v Cardiffu jsem většinou stříhala a točila... a pak zas točila a stříhala. A ve volných chvílích se snažila najít energii na prozkoumání věcí, co jsem nestihla. :) A ještě jsem dokupovala dárečky. Ve finále jsem to asi trochu přehnala a musela jsem se hodně modlit a snažit, abych se vešla do limitu dvaceti kilo na letišti. :D 

Při natáčení portfolia jsme se Sarou šly pořizovat záběry ven, kde dost lilo. Bylo to vtipný, protože pláštěnka, kterou nám přibalili ke kameře, se určitě perfektně hodila na všechny typy kamery, kromě toho našeho. :D Takže to vypadalo ve finále asi nějak takhle: 

Musela být sranda koukat na dva dementy, co běhali po parkovišti s deštníkem nad kamerou a řvali: Protect the king! (Jo, to jsme opravdu dělaly. Nesuďte nás.) Takže prosím vás, kdybyste chtěli točit v dešti, dejte mi vědět. Jsem na to teď děsnej expetrt. :D Ale záběry jsme měly hezký... Škoda, že jsme nezrealizovaly nápad dát do videa na vteřinu kraťoučký záběr toho hovínka na chodníku. Zajímalo by mě, jak by se na to tvářili naši učitelé. 

Po sériích natáčení, kdy jsem už byla napruzená z neustálých rozhovorů s cizími lidmi a točení baráků a věcí z různých úhlů, jsem si řekla, že na poslední newsday budu velkej producent. To v praxi znamená, že buzeruješ lidi, aby dokončili práci včas a zároveň se tváříš důležitě. V naší praxi to ale bylo o dost lepší. Nikoho jsem buzerovat nemusela a stihli jsme všechno udělat dost brzo. A náš učitel Craig, kterej to už měl taky dost na háku nám přinesl koláčky! Tedy mince pies (Je v tom rozpatlaný ovoce s kořením a vypadá to jako mletý maso, proto se tomu taky tak říká. Divný, co?). A po škole jsme šli s naším typicky bristkým kamarádem Tomem hrát kulečník. Španělsko vs. zbytek světa. :D 

Svůj poslední den v Cardiffu jsem zahájila skvělou snídaní v kavárně, kde měli úžasný čaje a ještě lepší dorty. Co si budem, Britové to sladký péct moc neumí, ale tihle to fakt vychytali! Zajímalo by mě, v čem tkví jejich tajemství. Doufám, že do toho třeba nepřidávají krev z jednorožce, nebo něco, co je nechutný. Šli jsme tam na devátou ráno, takže když jsem procházela hlavní cardiffskou ulicí, míjela jsem řadu roztomile rozespaloučkých Velšanů, kteří se pomalu chystali otevírat obchody. Britové prostě dřív jak v 9 makat nezačínají. :D 

Federico a jeho full Welsh breakfast

Tomuhle říkám stylová snídaně

Řekni, že to jsou koledníci... 

Z Cardiffu jsem odjížděla v neděli ráno. A odjíždělo se mi těžce. Hlavně proto, že jsem táhla velkej kufr a ještě dva menší bágly. :D Řeknu vám, že dopravit to z Londýna na nádraží, odkud jsem měla jet za mámou do Hertfordu, byl docela boj. Naštěstí mi skoro vždycky někdo pomohl, asi proto, že jsem se tvářila jako raněná srnečka. Skoro celou dobu. A nejvíc když jsem zjistila, že mi ten den zrušili skoro všechny vlaky do Hertfordu. Musela jsem tedy dojet do nějakýho města asi 15 kiláků odtud a počkat na odvoz. Tak jsem si tak říkala, že kdybych dala dohromady (nejen své) zážitky z cestování, byl by z toho super humoristickej román. 

Večer jsme jeli s mámou a jejím přítelem hrát a zpívat koledy do baráku nějakýho týpka, jehož dětem dělala au pair Lucie Borhyová. Ten barák byl dost velkej a plnej vánočních pohlednic, protože jeho manželka je miluje a sbírá. Taky měli dva stromky... a spoustu svařáku. :D Trochu jsem jim tam snižovala věkovej průměr, protože všem bylo... No, docela hodně. Jinak tam byl jen jeden stejně starej kluk, ale ten chudák vyfásnul povinnost všechny obsluhovat, tak jsme si moc nepokecali. Ale potkala jsem jednu hrozně zajímavou a inspirativní ženskou, která mi vychvalovala český artový filmy ze 70. let. Byla skvělá. Akorát jsem nějak zapomněla její jméno. Moc svařáku :/ 

Ráno v den odletu jsem si dala ještě poslední bristký kafe, nakoupila poslední dárečky (který zabraly skoro celej kufr :D) a vydala se zpátky domů. Let mi vůůbec neutíkal, tak moc jsem se těšila. Teď mi teda najíždí poerasmová depka, ale doufám, že ji brzo přeperu! Krásný den všem. :)

Váš český poník.